Článek
Můj muž Tomáš (40) je v mnoha ohledech skvělý chlap a milující otec. Má však jednu specialitu, kterou se pyšní a kterou si získal srdce nejen našich dětí, Aničky (10) a Honzíka (8), ale kdysi i to moje. Jsou to jeho „mistrovské“ čokoládové palačinky. Nejde o jen tak ledajaké palačinky; těsto obsahuje speciální hořkou čokoládu a podává je s omáčkou z bílé čokolády, čerstvým ovocem a šlehačkou. Příprava je tak náročná a zdlouhavá, že je dělá jen při výjimečných příležitostech – na narozeniny, o svátcích nebo když máme vzácnou rodinnou sešlost.
Musím uznat, že jsou naprosto božské. Vláčné, sladké, a přitom s lehkou hořkostí, která dráždí chuťové pohárky. Vzpomínám si, jak jsem je milovala bez jakýchkoliv výčitek. Byl to pro mě symbol jeho lásky a péče, malý svátek uprostřed všedních dní. Každá oslava, která byla korunována tou vůní linoucí se z kuchyně, pro mě byla dokonalá. Sledovala jsem ho, jak se soustředěně věnuje přípravě, a cítila jsem hrdost a vděčnost. Ten pocit je však dnes už bohužel nenávratně pryč. Ta sladká pochoutka se postupem času stala zdrojem našich nejhorších hádek.
Všechno to začalo plíživě, jedním nevinným komentářem před pár lety. Tomáš s velkou parádou naservíroval palačinky, děti nadšeně výskaly a já si po dvou kouscích přidala ještě třetí. „Nech taky trochu ostatním, miláčku,“ prohodil tehdy s úsměvem, který ale nedosáhl jeho očí. Zarazila jsem se s vidličkou v půli cesty. Cítila jsem, jak mi tváře hoří studem. Podívala jsem se na talíř – stále tam byla hromada palačinek. Děti měly plné talíře, on také. Přesto jeho slova zasela semínko pochybností a hořkosti.
Od té doby se to stalo jakýmsi nepsaným pravidlem. Pokaždé, když Tomáš palačinky připravoval, viselo ve vzduchu napětí. Cítila jsem se provinile, ještě než jsem si vzala první sousto. Měla jsem pocit, že mě u stolu sleduje a v duchu počítá, kolik kousků sním. Radost z jídla se vytratila a nahradil ji stres. On si liboval v pozici velkorysého hostitele, který obdarovává rodinu, ale zároveň se stylizoval do role oběti, které já, jeho sobecká žena, nenechám ani ochutnat. Bylo to absurdní, protože talíř byl vždy plný.
Poslední kapkou byla hádka po oslavě mých narozenin letos v dubnu. Opět udělal svou specialitu. Děti snědly své porce a šly si hrát. Zůstali jsme v kuchyni sami a na talíři ještě několik palačinek leželo. Snědla jsem další a on to opět nevydržel. „Zase jsi jich snědla většinu ty. Já si je chtěl dát později ke kávě, ale to už bych se asi nedočkal,“ pronesl vyčítavým tónem. Tehdy se ve mně něco zlomilo. Už jsem nechtěla být tou, která se musí obhajovat a cítit se provinile za takovou maličkost.
„Víš co, Tomáši? Tak já už je tedy jíst nebudu,“ řekla jsem klidně, i když se ve mně všechno vařilo. „Abychom se vyhnuli těmto zbytečným sporům, rozhodla jsem se. Odteď si vezmu palačinku jen tehdy, když si ji vezmeš i ty. A sním jich přesně tolik, kolik ty. Ani o jednu víc.“ Tomáš na mě jen nevěřícně zíral a pak mávl rukou, jako bych byla hysterická. Nechápal, že to pro mě nebyla malichernost, ale poslední pokus, jak zachránit alespoň zdání klidu u našeho stolu.
Od toho dubnového večera uplynulo několik měsíců. Měli jsme od té doby dvoje narozeniny a jeden velký „rodinný herní večer“, což je u nás tradice, při které nesmí chybět něco dobrého. Tomáš pokaždé, jako by chtěl mou vůli otestovat, palačinky připravil. Stál u plotny, s láskou je zdobil a servíroval dětem. Ty si s chutí daly, ale já jsem se jich ani nedotkla. Čekala jsem. On si však nikdy žádnou nevzal. Chodil kolem nich, říkal, že si dá později, ale ten okamžik nikdy nenastal.
Palačinky tak vždy zůstaly ležet na talíři, osychaly a smutně koukaly do světa. Byly tichou výčitkou, pomníkem naší tiché domácí války. Dříve symbol radosti, nyní symbol nepochopení a tvrdohlavosti. Bylo mi z toho úzko, ale nechtěla jsem ustoupit. Nešlo přece o jídlo. Šlo o princip, o respekt, o to, aby přestal z takové banality dělat drama a obviňovat mě z něčeho, co nebyla pravda. Byla to zkouška, a já měla pocit, že v ní nesmím selhat.
Dnes ráno přišlo finále. Tomáš otevřel lednici a vytáhl z ní talíř s palačinkami z posledního herního večera. Byly už samozřejmě oschlé a nepoživatelné. S dramatickým gestem a hlasitým povzdechem je začal škrábat do odpadkového koše. S každým kouskem, který spadl do koše, rostlo jeho rozhořčení. Pak se na mě podíval s očima plnýma výčitek a pronesl slova, která mě zasáhla víc, než jsem čekala.
„Tohle je tvoje vina,“ řekl ledovým tónem. „Jenom kvůli tobě se tady plýtvá jídlem. Jsi neuvěřitelně dětinská.“ Zůstala jsem stát jako opařená. Já že plýtvám jídlem? Já, která jsem se jich dobrovolně vzdala, abych měla klid? „Prosím tě, vždyť sis je mohl sníst ty. Celý víkend jsi měl příležitost. Nebo děti. Nikdo jim nebránil,“ odpověděla jsem a snažila se udržet klidný hlas, i když se mi chtělo křičet.
„Ale o to nejde!“ zvýšil hlas. „Ty to děláš schválně! Jsi prostě malicherná a mstivá!“ práskl za sebou dveřmi od kuchyně a nechal mě tam stát samotnou s pocitem naprosté nespravedlnosti. V očích mě pálily slzy. Celé dopoledne jsem přemýšlela nad jeho slovy. Jsem opravdu malicherná? Nebo jsem se jen snažila bránit proti jeho neustálému obviňování a manipulaci?
Ta hádka kvůli vyhozeným palačinkám mi otevřela oči. Uvědomila jsem si, že v našem vztahu už dávno nejde o sladkou pochoutku. Jde o něco mnohem hlubšího. O moc a kontrolu. On, tvůrce dokonalého pokrmu, si nárokoval právo rozhodovat, kdo, kdy a kolik si smí z jeho „daru“ vzít. A já jsem toto jeho právo svým tichým protestem narušila. Zničila jsem jeho hru, ve které byl on tím velkorysým a já tou sobeckou.
Svěřila jsem se po telefonu své kamarádce Lence. Vyslechla mě a pak řekla moudrou větu: „Petro, copak to nechápeš? Tady nejde o palačinky. On si z nich udělal nástroj. Dokud jsi hrála podle jeho pravidel, bylo vše v pořádku. Jakmile jsi se vzepřela, obvinil tě, že jsi zkazila hru. Nenech se tím zlomit.“ Její slova mi dodala sílu. Měla pravdu. Tohle nebyl boj o jídlo.
Co bude dál, nevím. Stojím uprostřed naší kuchyně, která voní po kávě a tichém napětí. Láska k Tomášovi se mísí s pocitem křivdy a únavy. Vím jen jedno. Jeho slavné čokoládové palačinky, kdysi symbol rodinné pohody a sladkých chvil, pro mě už navždy budou mít hořkou pachuť. Pachuť tiché války, ve které se i ta nejsladší věc na světě může změnit v jed.
