Článek
Mám s bývalým manželem Robertem střídavou péči. Tedy, ne tak docela střídavou. Děti jsou převážně u mě, k němu jezdí každý druhý víkend. Přestěhoval se pár hodin cesty od nás, do kraje, kde lišky dávají dobrou noc. Máme spolu šestnáctiletou Julii a čtrnáctiletého Tomáše. Julie nám asi před rokem řekla, že je transgender. Já sama jsem bisexuálka, moji rodiče mě vyhodili z domu, když jsem se jim svěřila, a nakonec mě adoptoval gay pár. Byla jsem na to připravená. Robert, vychovaný ve velmi konzervativní, náboženské rodině – z té odnože, co si myslí, že homosexualitu vyléčí modlitba a studená sprcha – to nepřijal dodnes.
Julie je typická „holčičí holka“, mnohem víc než já. Máme naše holčičí dny, kdy chodíme na nehty, probíráme kluky a v Zaře jí kupuju nové kousky do šatníku. Nechávala si narůst vlasy, které pro ni byly symbolem všeho. Už je měla krásné, husté, kousek pod klíční kosti. Byly její pýchou.
Robertova matka Ludmila je posedlá dvěma konkrétními fotkami. První je stará, sépiová. Na ní je její zesnulý manžel v den svých šestnáctin a za ním stojí jeho otec, ruce na jeho ramenou, oba v oblecích. Druhá fotka je z Robertových šestnáctin. Je to přesná kopie té první, jen vepředu stojí Robert a za ním jeho otec. Ještě než se Julie narodila, když jsme si mysleli, že to bude kluk, Ludmila už básnila o tom, jak v téhle rodové tradici bude pokračovat náš „syn“.
Julie měla šestnáct na konci září. Na tu fotku jsem si skoro nevzpomněla. Když se nikdo neozýval, brala jsem to jako hotovou věc – nemají šestnáctiletého syna, tak to nechají být, dokud nedoroste náš Tomáš. Jak naivní jsem byla. Minulý týden ve středu Tomáš onemocněl chřipkou, tak jsem Robertovi psala, že o víkendu nepřijede. V pátek jsem Julii jako obvykle odvezla na nádraží a poslala ji za tátou. Dala jsem jí pro jistotu nějaké peníze na kartu s tím, ať mi zavolá, kdyby cokoliv potřebovala.
Vrátila se už v sobotu odpoledne. O celý den dřív. Přijela vlakem, v očích paniku a na hlavě zubaté, otřesně ostříhané mikádo, co jí sotva sahalo k bradě. Zhroutila se mi v předsíni do náruče a mezi vzlyky mi vyprávěla, co se stalo. V sobotu ráno sešla dolů a v obýváku už čekal Robert s Ludmilou. Ta jí oznámila, že budou fotit snímek na vánoční přání, a vrazila jí do ruky pánský oblek.
Julie se bránila, že obleky nenosí, že to není její styl. Ale Ludmila trvala na svém a Robert jen přikyvoval. Cítila se v pasti, tak si ten příšerný oblek oblékla. V tu chvíli vzala Ludmila do ruky kuchyňské nůžky a řekla Julii, ať si sedne, že ji ostříhá. Tady už Julie řekla rázné ne. Robert navrhl „kompromis“ – ať si vlasy alespoň stáhne do culíku. Fotku tedy udělali. Někdy potom si Julie sedla kousek od nich, na vteřinu se k Ludmile otočila zády. Ta vteřina stačila. Nůžky bleskly. Celý její krásný culík, pýcha posledního roku, upadl na zem.
V tu chvíli se v mé dceři něco zlomilo. Vyběhla nahoru, převlékla se do svých věcí, popadla telefon a kartu a vmetla jim do tváře, ať jdou k čertu, že už je nikdy nechce vidět. Sedla na první vlak a jela domů. Jsem na ni tak neuvěřitelně hrdá. Na tu sílu, kterou v sobě našla.
Vlasy jsem jí, jak nejlépe jsem uměla, zarovnala. V pondělí jdeme ke kadeřnici. A taky k právničce. Dohoda o péči je stará přes deset let a tohle nebyla jen klukovina. Byl to útok. Násilný akt ponížení. Tohle už nikdy nedopustím. Budu se soudit, budu se bránit, udělám cokoliv, abych svou dceru ochránila před lidmi, kteří jsou schopni takové krutosti jen kvůli vlastní zaslepenosti a nenávisti.
Prožili jste něco, co vám změnilo život a cítíte, že se o to musíte podělit se světem? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Váš příběh může být ten příští, který otiskneme.
