Článek
Je mi třicet, Evě třiatřicet. Máme dvě děti, Pepíka (5) a Aničku (3). Každý všední den vstávám ve čtyři ráno. Vyčistím kočičí záchod, vyvenčím psa, zametu barák (vysavač ne, protože všichni ještě spí). Poskládám prádlo, co uschlo přes noc v sušičce. Zkontroluju koše na prádlo u dětí a zapnu nové várky.
V pět ráno jdu na pětikilometrový běh, ještě za tmy. V šest jsem osprchovaný a na cestě do práce. Hodinu a půl dojíždění do práce, která mě nijak zvlášť nebaví, ale jsem v ní dobrý a platí mě slušně. Radši bych byl doma, vyráběl nábytek a učil se vařit.
Oficiálně pracuju od osmi do pěti, ale málokdy končíme v kanceláři dřív než v půl sedmé. Domů jedu další hodinu a půl.
Když dorazím, barák je jako po výbuchu. Večeře žádná. Umírám hlady. Jedli oni? Jo, jedli. Z DámeJídlo nebo Woltu. Objednali něco pro tátu? Možná, když mám štěstí. Eva bude na telefonu. Anička někdy spí, někdy ne, Pepík taky tak.
Chtěl bych s nimi trávit čas, ale musím se najíst. Takže miska cereálií nebo nějaká ohřívaná hotovka z Tesca.
Zkontroluju pračku. Jo. Prádlo z dnešního rána je pořád tam a vedle pračky je obrovská hromada, která se ani nezačala prát. Dám první várku do sušičky a zapnu další.
Eva mi přednáší, jak stresující a těžký měla den. Jak to může být tak těžké, když jsem najal denní chůvu?
Aha, ona myslí stresující drama se svými kamarádkami. Ach ano, povídej mi o tom, jaká je Bára kráva a jak si o sobě myslí, že je dokonalá matka, a jak je falešná. Páni, to je tak zajímavé.
Jo, orál by byl super. Aha, počkej, ty jsi neřekla orál, ty jsi řekla účet, jakože účet za všechny ty „nezbytnosti“, co sis dneska objednala z Alzy.
Vypráví mi, jak na ně nikdy nemám čas a jak jsem nepřítomný otec a musím „zlepšit“ svůj přínos doma. No, tenhle víkend musím posekat trávník a natřít garáž a udělat spoustu dalších domácích prací, o kterých trváš na tom, že je musím udělat jenom já. Promiň, jestli nejsem dva a nemůžu s tebou chodit na dětská hřiště a na ty vaše šampaňské brunche, kde se všechny plácáte po zádech a říkáte si, jak jste statečné a pracovité, když sedíte v restauraci, platíte patnáct stovek za talíř jídla v poledne ve všední den, máte tříhodinový oběd a pak jógu, zatímco váš manžel má mraženou baštu z mikrovlnky, kterou si sám ohřeje.
Promiň, že nemůžu být jako ta rodinka z reklamy na prací prášek a pořád se usmívat. Někdo musí platit za ten dům, na kterém jsi trvala, za ta velká esúvéčka, na kterých jsi trvala, za tu Montessori školku, na které jsi trvala, za to značkové oblečení, na kterém jsi trvala, za to bio tohle a tamto, na čem jsi trvala, za kadeřníka a nehty, na kterých jsi trvala.
Díky, že mě nazýváš sobcem za to, že si věnuju čas na svých pětikilometrových bězích. Je to jediná věc pro mě, kterou kdy dělám, díky, a je to, zatímco ty spíš.
Opravdu bych si přál, abys se mnou nejednala blahosklonně, když o mně mluvíš se svými kamarádkami, jako bych byl posedlý kariérou a proto jsi ty zaseknutá v roli supermámy. Už víš, že jsem spokojený s bytem a ojetými auty z bazaru a nakupováním našeho oblečení v normálních řetězcích a prací, kde můžu být doma a vidět své děti.
Proč jste ty a chůva tak zaneprázdněné, že vaše spojené úsilí nedokáže dát várku prádla do sušičky a zmáčknout knoflík? Proč mi necháváš nádobí ve dřezu, abych ho umyl, když přijdu domů?
Jestli chceš, abych dál dřel ve své práci za nadprůměrný plat, abych financoval tvůj životní styl, fajn, jsem tvůj manžel a na to jsem se upsal. Jsem tvůj muž a je moje práce tě podporovat.
Přál bych si ale, abys jednala, jako bys byla na mé straně. Uvědomila si, že chci být doma, ale jestli chceš všechny ty věci, o kterých tvrdíš, že jsou nesmlouvavé, někdo tam venku musí jít a zaplatit je, protože tyhle sračky nejsou zadarmo.
Věc se má tak, že všechno by bylo snesitelnější, kdybys jen řekla: „Díky, Martine, vím, že pro nás tvrdě pracuješ a že děláš svůj díl, aby tenhle vlak jel dál.“
Místo toho na sociálních sítích maluješ obrázek, jak si ty dřeš zadek a já si jen někde hraju golf, místo abych se každou vteřinu stresoval, jestli vydělávám dost peněz na podporu životního stylu, který chceš a na který se cítíš oprávněná.
Maluješ mě jako egoistu, zatímco já chci být součástí nás všech, být součástí té bubliny, ze které mě držíš venku.
Proč ti tolik vadí, když náš Pepík řekne, že mě miluje a váží si mě a chce se mnou trávit čas? Proč nesnášíš, když naše Anička chce zůstat vzhůru a dívat se, jak jím, a povídat si se mnou?
Jsem manžel a otec. Jsem dříč. To je život.
Řekl jsem ti, jak se cítím, ale ty mi říkáš, že jsem blázen a fňukna. Nemyslím si, že je nerozumné tě žádat, abys mi objednala něco k večeři, když už utrácíš peníze za jídlo pro sebe a děti.
Jestli na mě opravdu chceš udělat dojem, uvař něco pro nás všechny.
Manželství je partnerství. Mám pocit, že táhnu víc než půlku. To je v pořádku. Ale potřebuju, abys mě negaslightovala a nechovala se ke mně, jako bych nic nedělal, zatímco ty děláš všechno. To není fér.
Nejsem tvůj táta, ale cítím se, jako bych si tě i naše děti právě vzal do péče a jenom se mnou zacházíte jako s hadrem.
Prosím, přestaň protáčet oči, jako by to bylo trapné, když se snažím hrát na kytaru a zpívat s našimi dětmi. Milují to. Ty nemusíš, ale prosím, nepovzbuzuj je, aby se mi smály.
Tohle není soutěž. Tohle je manželství. Já dělám svůj díl, ty dělej svůj. Tvůj díl by neměl být smát se mému dílu, díky.
Taky je těžké mít erekci, když mě peskuješ. Buď ráda, že se mi vůbec postaví, když se milujeme.
Díky.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
