Článek
Takže stručně: Skončil jsem vysokou před čtyřmi lety, bydlím u našich. Moje sestra Jana dostudovala před dvěma lety a bydlí tu taky. Oba jsme si našli práci v podstatě hned po škole. Já od první výplaty posílám našim 8000 Kč měsíčně jako nájem. Beru to tak, že je to fér, platí se z toho energie, internet, prostě všechno.
Tohle píšu ještě úplně čerstvě, jsem vytočenej doběla. Včera večer naši v obýváku nahlas řešili, že jsou na tom finančně blbě. Zaslechl jsem to a nabídl jsem, že bych mohl přispívat víc, myslel jsem tak 9-10 tisíc. Rodiče byli rádi. A pak, víte co, nikdy předtím jsem se neptal, kolik platí ségra. Prostě jsem si myslel, že to máme nastavený stejně. Tak jsem se jen tak mimochodem zeptal.
Já: „A kolik platí Jana?“ Máma: „Nic.“ Nastalo takový to trapný ticho, že byste slyšeli špendlík spadnout. Já: „Jak jako nic? Jak neplatí nájem?“ Táta (už viditelně nasranej): „Tvoje sestra neplatí ani zasranou korunu!“
A táta se rozjel. Že si Jana nedávno koupila fungl nový auto na leasing, ale neplatí si ani pojistku, takže to za ni musel zacálovat on. Že neplatí nájem. Že neplatí energie, telefon, prostě nic. Takže poslední dva roky si tu žije jak prase v žitě, úplně zadarmo, zatímco já jim posílám osm táců měsíčně.
No, takže později večer jsme si sedli celá rodina. Jana samozřejmě nechtěla o placení ani slyšet, natož aby platila tolik co já. Nabídla směšných 1000 Kč. Naši navrhli kompromis – ona 3000 Kč, já zůstanu na 8000 Kč. To jsme odmítli oba, já i ona.
Celá ta „debata“ skončila takhle: Jana: „Jděte do hajzlu! Chci si žít po svým!“ (Přesně tohle řekla, což mě teda vytočilo do nepříčetnosti.)
A ségra práskla dveřma a zalezla si k sobě. Zůstali jsme v obýváku jen já a rodiče. Byl jsem extrémně naštvaný, protože je to prostě strašně nespravedlivý. Máma byla na nervy, že se všichni hádáme, a táta byl naštvaný, že Jana nechce platit, nechce se odstěhovat, ale zároveň nechtějí volat policii nebo to nějak hrotit.
Tak jsem řekl svoje, než jsem taky odešel: Já: „Dokud nezačne platit ona, nebudu platit ani já. (Vždyť je to jen fér, ne?) A pokud budu platit, tak budu platit přesně tolik, co ona.“ Máma: „Ale co když bude platit 3000 a ty 8000…“ Já: „Ne.“ Máma: „Ale Petře, my ty peníze fakt potřebujeme…“ Já: „Tak to je smůla.“
Zvedl jsem se a šel do svýho pokoje.
Dneska ráno za mnou přišel táta a začal mi vykládat, že JÁ JSEM TEN HAJZL, ŽE NECHCI PLATIT NÁJEM. Že bych měl platit, protože je to správná věc a bla bla bla. Já na něj: „Cože? Proboha, donuťte Janu, ať platí!“
Máma, která poslouchala za dveřmi: „Vždyť ji znáš! Nás neposlechne!“ Já: „TAK TO JE SMŮLA.“ Máma (už fakt naštvaná): „TAK BYCHOM TENHLE PROBLÉM NEMĚLI, KDYBYS NEZAČAL ŘEŠIT, ABY TVOJE SESTRA PLATILA NÁJEM!“
Tak to byla poslední kapka. Prásknul jsem jim dveřma před nosem.
Jak tohle píšu, naši sedí v obýváku a probírají, jak mají oba zkažené děti a že za jejich mládí/v jejich rodné zemi to bylo lepší, když děti poslouchaly rodiče. Jako vážně?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
