Článek
Po sedmi letech vztahu za mnou přišla přítelkyně s tím, že se rozhodla, že je polyamorní a chce náš vztah otevřít. Aby to nevyznělo, že chce prostě jen spát s jinými chlapy, zabalila to do řečí o „emočním deficitu“ v našem vztahu. Jako by to bylo lepší.
A teď kontext. Moje přítelkyně je dva a půl roku nezaměstnaná. Dva a půl roku dřu padesát hodin týdně, abych uživil její nevděčný zadek, zatímco ona sedí doma, hraje videohry a pomlouvá mě před svými online kamarády, kteří jí zjevně přikyvují, že pro ni nejsem dost dobrý. Doma nehne prstem, o psy, které si sem přivedla, se nestará. Sex? Jednou za uherský rok, bez špetky nadšení.
A tahle osoba mi nepoložila otázku. Ona mi to oznámila. Jako hotovou věc, se kterou se prostě budu muset smířit.
Když jsem řekl, že s tím nesouhlasím, začala mě okamžitě citově vydírat a manipulovat. Prý „žádný jeden chlap jí nemůže dát všechno, co potřebuje“. A nejlepší byla ta její metafora: „Představ si to jako skládačku. Ty jsi jen jeden dílek, který potřebuju, abych byla celá.“ A prý to nemám brát osobně.
Byla to poslední kapka. Řekl jsem jí, ať si sbalí kufry a jde si hledat ten svůj další dílek skládačky. Ale ať si najde takový, co ji bude i živit, protože já jsem skončil.
A víte, co bylo na tom všem nejvtipnější? Jak rychle ta manipulativní potvora změnila tón. Z arogantního oznámení to byly najednou omluvy a žadonění, ať s ní zůstanu. A ještě vtipnější bylo, když pochopila, že myslím vážně, že odchází. Větší hysterickou scénu neudělala kvůli našemu rozchodu, ale kvůli tomu, když jsem jí řekl, že ten herní počítač, co jsem jí za své peníze koupil, si tu hezky nechá. Najednou v ní bylo emocí na rozdávání.
Bolí to, samozřejmě. Sedm let je sedm let. Ale ta úleva, že už nebudu nikomu dělat vola, je k nezaplacení.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
