Článek
S Anetou jsme spolu skoro dva roky. Od začátku jsem věděl, že si v minulosti prošla peklem. Narazila na pár fakt špatných typů, kteří jí ublížili, a zanechalo to na ní jizvy. Proto jsem se k ní vždycky choval jako v bavlnce. Nikdy žádný nátlak, první krok byl vždycky na ní, snažil jsem se být tou nejbezpečnější a nejklidnější oporou, jakou si jen uměla představit. Chlap, co ji konečně nezklame.
Jenže… mám pocit, že se na mě pořád dívá s jakýmsi… odporem. Jako bych byl jen další z nich, jen to zatím dobře maskuju. Poslední dobou je to čím dál horší. Skoro každý den slyším, jak nenávidí všechny chlapy. Jak jsme všichni stejní. A mně to rve srdce, protože se pro ni snažím dělat první poslední a mám pocit, že to vůbec nic neznamená. Že jsem prostě vinen už z principu, protože mám mezi nohama to, co mám.
Když jsem se s ní o tom zkoušel mluvit, bránila se tím, že jí skoro každý chlap v životě nějak ublížil nebo ji zklamal. A já to chápu, fakt že jo. Jenže házet všechny do jednoho pytle? I mě?
Už takhle melu z posledního. Tahám si s sebou nějaký vlastní bolístky z minulosti a její neustálé poznámky mě úplně vysávají. A pak přišla ta poslední kapka. Ta rána, po které jsem si řekl, že už asi nemůžu dál.
Přiznala se mi, že napsala jednomu klukovi, aby jí poslal svoje nahé fotky. Víte proč? Chtěla si prý „udělat srovnání“. Srovnání se mnou. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ta potupa, to ponížení… To není jen o nějaké nenávisti k mužskému pokolení. To je útok přímo na mě, na naši důvěru, na všechno, co se snažím budovat.
Mám to prostě přejít a nějak se s tím smířit? Její důvody zní na první poslech vlastně docela logicky, ne? Když vás několikrát kousne pes, taky se pak budete bát všech psů. Ale je tohle ještě v pořádku? Není to už za hranou?
Díky všem, co si tohle přečetli. Člověk je v tom tak sám a je těžké poznat, co je správné a co ne, když to nemáte s kým probrat. Objednal jsem se k psychologovi. Potřebuju slyšet názor někoho zvenčí. Vím, že tenhle text není úplně fér, protože Aneta tu nemá prostor říct tu svou verzi. Ale upřímně? Mám strach jí o tom vůbec říct. Ale i tak, děkuju. Znamená to pro mě hodně.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
