Článek
Držím v ruce dopis s výsledky testů otcovství a mám pocit, že se mi podlamují kolena. Černá písmena na bílém papíře. Strohá, neúprosná. Pravděpodobnost, že jsem biologickým otcem naší malé Aničky, je nula procent. Nula. Celý můj svět, postavený na snu o rodině, se mi právě teď hroutí jako domeček z karet.
S Evou jsme se o dítě snažili skoro deset let. Prošli jsme si peklem. Nekonečné návštěvy v centrech asistované reprodukce, bolestivé a ponižující vyšetření, naděje a zklamání. Každý neúspěšný pokus o umělé oplodnění byl jako další dýka do zad. Viděl jsem, jak se Eva trápí, jak pláče po nocích. Drželi jsme se navzájem, slibovali si, že to zvládneme. Bylo to naše společné břemeno, náš společný boj.
A pak, když už jsme to skoro vzdali, se stal zázrak. Eva otěhotněla. Přirozeně. Byli jsme v euforii. Plakali jsme štěstím, objímali se. Konečně se na nás usmálo štěstí! Těch devět měsíců bylo nejkrásnějších v mém životě. Hladil jsem její rostoucí bříško, mluvil jsem na tu malou bytost uvnitř, chystal jsem pokojíček. Když se Anička narodila, byl jsem ten nejpyšnější táta na světě. Byla tak nádherná, tak dokonalá. Můj malý zázrak.
Idylka skončila minulý týden. Eva nechala na stole odemčený tablet. Přišla jí zpráva na Messengeru. Normálně bych se nikdy nepodíval, ale jméno odesílatele – Tomáš, její kolega z práce – mi bylo povědomé. Zvědavost byla silnější. Otevřel jsem to. A to, co jsem četl, mě ochromilo. Zprávy plné lásky, vášně, plánů. Zprávy, které si psali už léta. Za mými zády. Psali si o tom, jak se těší na „jejich“ miminko. O tom, jak to „nějak vyřeší“.
Svět se se mnou zatočil. Ten večer jsem tajně odebral vzorek Aniččiných slin a poslal ho na testy DNA. A teď tu sedím s tím dopisem a nevím, co dál.
Moje žena, kterou miluju, mě léta podváděla. Moje dcera, kterou zbožňuju a pro kterou bych dýchal, není moje dcera. Můj život, můj sen, to všechno je jedna velká, krutá lež. A já nevím, co bolí víc. Ta zrada, nebo ztráta iluzí.
Co mám dělat? Mám ji konfrontovat? Mám se sebrat a odejít? A co Anička? Ona za nic nemůže. Ale pokaždé, když se na ni teď podívám, vidím v její tváři jeho. Toho druhého. A chce se mi křičet.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
