Článek
Píšu vám, protože to nemůžu říct nikomu jinému a potřebuju to ze sebe dostat. Můj nejlepší kamarád Tomáš, se kterým jsme se znali od pískoviště, zemřel před pár měsíci. Náhle, na problémy se srdcem. Byl to pro všechny šok. Zvlášť pro jeho ženu Alenu, která byla s ním doma, když se to stalo.
Alena se rozhodla, že v tom domě plném vzpomínek nemůže dál bydlet, a poprosila mě, jestli bych jí nepomohl vyklidit Tomášovy věci. Samozřejmě jsem souhlasil. Strávil jsem minulý víkend v jejich domě, sám, jen se starými krabicemi a tichem, které křičelo.
V jeho sklepě bylo několik krabic označených jako „Vzpomínky“. S takovou tou hořkosladkou nostalgií jsem jednu otevřel. Našel jsem v ní naše společné fotky, od dětství, přes střední, až po fotky z doby, než jsme se oba oženili. Bylo toho na mě moc, chtělo se mi brečet, tak jsem tu krabici zase zalepil a chtěl pokračovat v práci.
Ale jedna z těch krabic vypadala jinak. Byla v mnohem lepším stavu, skoro jako nová, schovaná úplně vzadu. Ze zvědavosti jsem ji otevřel, jestli v ní není něco důležitého. A to, co jsem našel, mi vyrazilo dech. Byly v ní fotky. Fotky Tomáše a mé ženy Jany z doby, kdy jsme se všichni tři jako parta kamarádů stýkali. Ale i novější fotky z rodinných oslav. Ta poslední byla z Janiných narozenin.
A pod těmi fotkami byly dopisy. Dopisy, které nikdy neposlal. Psané jeho rukou, adresované mé Janě. První byl datovaný dva měsíce předtím, než jsem s Janou vůbec začal chodit. A ten poslední měl stejné datum jako ta fotka z jejích narozenin. Jeden z nich, ten, který mě zasáhl nejvíc, byl z doby, kdy jsme s Janou začali chodit. Tomáš v něm psal, že jeho čas promeškal, že vidí, jak jsem šťastný, a protože moje štěstí je pro něj stejně důležité jako jeho vlastní, bude na nás jen zpovzdálí dohlížet.
Celé ty roky ji miloval. Můj nejlepší přítel. A já o tom neměl ani tušení. Nikdy to na sobě nedal znát, nikdy neřekl jediné špatné slovo. Byl mi na svatbě za svědka, radoval se s námi z narození našich dětí. A celou tu dobu v sobě nosil tohle tajemství.
Tu krabici s jeho tajemstvím schovám na bezpečné místo. Není na mně, abych ho prozradil. Jana se to nikdy nedozví. Ale já už se na naše společné fotky nikdy nebudu dívat stejně. Nebudu v nich vidět jen dva kamarády. Uvidím v nich hrdinu, který obětoval svou lásku pro štěstí svého nejlepšího přítele. A tenhle pocit si ponesu v srdci navždy.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
