Článek
Je mi třiadvacet a bohužel toho mám za sebou víc, než by si holka v mém věku zasloužila. Dvakrát mě znásilnili. Byla jsem i sexuálně napadena. Asi nemusím říkat, jak moc to ovlivnilo mě i všechny moje další vztahy. Před pár dny jsme se s Martinem, mým přítelem, líbali, seděla jsem mu na klíně, a najednou… najednou se mi ty hrozné obrazy vrátily do hlavy. Úplně jsem zamrzla, jako kámen. Martin si toho samozřejmě všiml, hned poznal, že je něco špatně. Opatrně mě sundal z klína, posadil vedle sebe a zeptal se, jestli jsem v pořádku, ale já ze sebe nedokázala vypravit ani slovo, jen jsem se začala potit. Zeptal se, jestli si o tom chci promluvit. Pořád jsem mlčela. Pak se tiše zeptal, jestli má odejít z pokoje. Jen jsem nepatrně kývnula. Vzal si mobil ze stolku a bez jediného dalšího slova odešel. Tohle se mi nikdy, nikdy předtím nestalo. Nikdo nikdy neposlouchal moje ‚ne‘, moje zaváhání, moje ticho. Je to tak zvláštní pocit, jiný… ani nevím, jak to popsat.
Druhý den ráno, když jsem se probudila, na stole byla snídaně – udělal mi moje oblíbené lívance z ovesných vloček, které se naučil, protože ví, že se snažím jíst zdravěji – a u toho lístek. Stálo na něm jen, že kdybych si chtěla promluvit, můžu mu kdykoliv zavolat. Přišel za mnou po práci. Já mu poděkovala za to, jak se zachoval, za to, že mě vyslyšel. Skoro jsem se rozbrečela, fakt. I on měl slzy na krajíčku. Řekl mi, že ‚ne‘ samozřejmě znamená ‚ne‘, ale že i váhání znamená ‚ne‘. A že by mi nikdy vědomě neublížil. Nikdy v životě se ke mně nikdo takhle nechoval. Moji rodiče, to byla kapitola sama pro sebe, prostě hrůza, a skoro každý vztah, co jsem měla předtím – a že jich moc nebylo, asi tři – stály taky za starou bačkoru.
Ale on… on je jiný. Je moje skála, když je mi nejhůř. Vaří pro mě, protože chce, abych byla zdravá – nebo se o to aspoň snaží a někdy je to i k jídlu! Nechává mi po bytě malé papírky se vzkazy, takové ty milé blbůstky, co člověka potěší, když je najde zastrčené v knížce nebo přilepené na zrcadle. Je to ten nejupřímnější a nejúžasnější člověk, jakého jsem kdy potkala. Chci mu nějak ukázat, jak moc si ho vážím, říct mu, co pro mě znamená, ale nevím jak. Pořád mi leží v hlavě, jak moc pro něj moje slovo platí, jak respektuje moje pocity. Nikdy, za celý svůj život, jsem nic takového nezažila.
Chodím na terapii, už asi pět měsíců. Jsou to malé krůčky, ale snažím se s tou minulostí nějak poprat. A díky němu, díky Martinovi, mám pocit, že to snad i jde. Přemýšlím, že mu napíšu dlouhý dopis, od srdce. A možná pro nás dva udělám malý piknik někde v parku, až bude hezky. Vím, že by se mu to líbilo. Svatba? Jo, to je určitě v plánu, ale všechno má svůj čas. Teď si hlavně chci užívat toho, že mám vedle sebe někoho, kdo mi ukazuje, že láska a vztah můžou být i o bezpečí a respektu. A to je víc, než jsem si kdykoliv předtím troufala doufat.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
