Článek
Pohled na fyzické tresty dětí se za poslední desetiletí významně proměnil. V 90. letech se objevila řada výzkumů, které tělesné tresty dávaly do souvislosti s narušením sociálně-emocionálního a kognitivního vývoje dětí.
Odborníci začali rozkrývat souvislosti mezi tímto způsobem výchovy v dětství a agresivitou, pácháním trestné činnosti nebo pozdějším sklonem k násilí ve vztazích, jak rekapituluje ve své analýze dětská klinická psycholožka Joan Durrant. Tato odbornice působí na University of Manitoba a zaměřuje se ve své činnosti na prevenci fyzického týrání dětí.
Výše uvedené projevy agrese se objevily v různém typu vztahů. Prakticky bez výjimky studie dospěly ke zjištění, že fyzické tresty byly spojeny s vyšší mírou takového chování vůči rodičům, sourozencům, vrstevníkům a partnerům. Experimentálně se podařilo prokázat, že bolest vyvolává reflexivní agresi.
Také podle závěrů American Psychological Association se chování dítěte podrobeného fyzickým trestům rozhodně žádoucím způsobem neformuje. Nelze ho tímto způsobem naučit svědomitosti, odpovědnosti a sebeovládání. Dítě si dopad trestu samozřejmě uvědomí. Neosvojí si ale již důvody, proč by se mělo chovat správně a příslušné vzorce chování nepřijme za své. Žádná studie nezjistila, že by fyzický trest měl dlouhodobý pozitivní účinek, potvrzuje rovněž analýza Joan Durrant.
Podle OSN je fyzické trestání dětí nepřípustné
V konečném důsledku tak dospělý docílí toho, že se dítě chová žádoucím způsobem, ale pouze tehdy, je-li u toho trestající autorita přítomna. Velmi záhy pochopí, že pokud ho rodiče nepřistihnou, trest nepřijde a může si dělat, co chce. Navíc může být tímto přístupem dokonce trvale poznamenáno.
Trestané děti prožívají bolest, smutek, strach, vztek, stud a pocit viny. Trestání vede dle odborníků k emočním, behaviorálním a vzdělávacím problémům. Fyzické tresty jsou u dětí, mládeže i dospělých spojeny s řadou psychických problémů, včetně deprese, pocitů smutku, úzkosti a beznaděje, ale i s užíváním drog a alkoholu a celkově obtížnou adaptabilitou.
Navíc odborníci upozorňují na alarmující skutečnost: Prostředí, ve kterém se využívají fyzické tresty, vytváří ideální podhoubí pro zneužívání. Například první cyklus kanadské studie incidence hlášeného týrání a zanedbávání dětí ukázal, že k 75 % případů prokázaného fyzického týrání došlo právě během epizod fyzických trestů. Podle Světové zdravotnické organizace u fyzických trestů vždy navíc hrozí riziko eskalace, a to i u mírných forem.
Fyzické tresty se tak ukazují být neúčinné a nepřijatelné. V roce 1989 proto Valné shromáždění OSN přijalo Úmluvu o právech dítěte, jež nabyla právní moci 2. září 1990. Tuto úmluvu do roku 2000 ratifikovalo 191 ze 196 zemí světa, z nichž 11 zakazovalo veškeré fyzické tresty.
V Česku jsou fyzické tresty běžné
Česká republika se k zemím, které úmluvu ratifikovaly, zařadila rovněž. A to již v roce 1991 společně se Slovenskem v tehdy ještě sjednoceném státu. Odklon od podobných praktik to však ve skutečnosti nepřineslo. Tělesné tresty i v současném Česku dále používají dvě třetiny rodičů. Tyto alarmující závěry v roce 2018 přinesl výzkum Ligy otevřených mužů (LOM) a výzkumné agentury Nielsen Atmosphere.
Patříme k národu barbarů, který se neštítí vztáhnout ruku na děti? Tak hrozné to zřejmě nebude, přesto nemáme být na co pyšní. Polovina rodičů podle závěrů vyplývajících z výše uvedeného výzkumu nejčastěji přistupuje k plácnutí na zadek či přes ruce, pětina se nezdráhá dát potomkovi pohlavek či facku. Hlavní problém spočívá v tom, co se rozumí pod pojmem „fyzický trest“. Pohlavek totiž mnoho lidí za fyzický trest jednoduše nepovažuje.
To se ale rozchází s chápáním těchto trestů podle definice Výboru OSN pro práva dítěte. Ta říká, že jako fyzický trest lze označit jakýkoli trest, při němž je použita fyzická síla a jehož cílem je způsobit určitý stupeň bolesti nebo nepohodlí, byť by to mělo být mírné intenzity.
Podle odborníků často navíc není fyzický trest cílenou výchovnou metodou, nýbrž důsledkem hněvu, frustrace nebo neznalosti. Ke stejnému závěru dospěli i lékaři z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN ve svém výzkumu. V něm celkem 46 % rodičů uvedlo, že fyzický trest bere jako poslední možnost. A hned 18 % rodičů se rovnou přiznalo, že dítě potrestat takto nechtěli, ale jednoduše jim „ujely nervy“. Na výsledek se však věda neptá a tak děti na agresi reagují také nezvladatelnou agresí v souladu s poznatky Durrantové.
I v Česku už ale sílí hlasy, které hovoří o tom, že fyzické tresty jsou již překonané. V roce 2023 objevily zprávy, že Ministerstvo spravedlnosti chystá novelu občanského zákoníku, která má označit fyzické a psychické tresty dětí za nepřijatelné. Nicméně kriminalizace rodičů, kteří se k trestání uchýlí, dle vyjádření současného ministra práce Mariana Jurečky nehrozí.
Vychovávat děti lze i bez trestů
Tělesné tresty přitom lze jednoznačně považovat za porušení práv dětí na respektování tělesné integrity a lidské důstojnosti, zdraví, rozvoj, vzdělání a svobodu od mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, jak definuje Světová zdravotnická organizace.
Studie také upozorňují, že uplatnění fyzických trestů se neodvíjí od socioekonomického statusu rodiny. Prokázalo se však, že rodiče, kteří byli v dětství sami fyzicky trestáni, rovněž častěji fyzicky trestají své vlastní potomstvo. Tento pomyslný kruh je tak zapotřebí přetnout a začít vychovávat budoucí generace jinak.
Klíčové je především vysvětlení, proč je dané chování nežádoucí. Mimo to lze kázeň účinně upevňovat pomocí odebírání určitých privilegií. Absence fyzických trestů tak jednoznačně neznamená zároveň rezignaci na výchovu a absenci pravidel a nastavených hranic, jak zní oblíbený argument zastánců tohoto výchovného stylu.
Zdroje:
1) Fyzické násilí - lekce z 20 let výzkumu
2) Fyzické tresty
3) Fyzické tresty dětem prokazatelně škodí, jak moc je Češi používají?
4) Fakta o fyzických trestech a zdraví
