Článek
Když zemřel, zdědili jsme po něm starý dům a s ním i ten včelín. Bylo na mně, abych ho vyklidil. Očekával jsem, že tam najdu jen staré rámky, medomet a možná pár zapomenutých sklenic medu. Našel jsem ale něco mnohem cennějšího.
Včelín byl plný prachu a tichého bzučení několika zbloudilých včel. Vzduch voněl po starém dřevě a propolisu. Při úklidu jsem si všiml, že jedno prkno v podlaze v rohu místnosti je uvolněné. Zvědavě jsem ho zapáčil. Pod ním, v malé, vyhloubené skrýši, ležela stará, rezavá plechová krabice od sušenek.
Srdce mi bušilo, když jsem ji otevíral. Čekal jsem cokoliv. Staré dokumenty, možná pár mincí. Ale to, co jsem našel uvnitř, mi vehnalo slzy do očí. V krabici ležel svazek zažloutlých dopisů, převázaný vybledlou stuhou. A vedle nich malá, černobílá fotografie krásné, usměvavé dívky s dlouhými vlasy, kterou jsem nikdy v životě neviděl. A na samém dně krabice ležel malý, vylisovaný květ fialky.
Opatrně jsem rozvázal stuhu a začal číst. Byly to dopisy, které psal můj dědeček. Ale nebyly pro mou babičku. Byly adresované „Mé nejdražší Líze“. A byly z roku 1944. Z doby, kdy byl můj děda mladý kluk, který bojoval ve válce.
S každým přečteným dopisem se mi odkrýval příběh, o kterém nikdo z naší rodiny neměl ani tušení. Příběh o velké, tragické lásce. Děda se s Lízou seznámil v malé vesnici, kde se ukrýval. Byla to jeho první, osudová láska. V dopisech jí psal o hrůzách války, ale hlavně o své touze vrátit se k ní. Sliboval jí, že až to peklo skončí, vezmou se, postaví si malý dům a budou mít spoustu dětí. „Jen na mě počkej, moje Lízo,“ psal. „Všechno bude dobré. Musí být.“
Ty dopisy byly plné naděje, strachu a lásky tak čisté a silné, že mě z toho bolelo u srdce. A pak přišel ten poslední dopis. Byl krátký, psaný roztřesenou rukou. „Dnes v noci je velký útok. Bojím se, má lásko. Ale nebojím se o sebe, bojím se o tebe. Bojím se, že tě už nikdy neuvidím. Ať se stane cokoliv, pamatuj, že tě budu navždy milovat…“ A tam dopis končil.
Seděl jsem v tom tichém, prachem vonícím včelíně a plakal jsem. Plakal jsem nad tou ztracenou láskou, nad tou nenaplněnou nadějí. Pochopil jsem tolik věcí. Pochopil jsem, proč byl děda občas tak tichý a zamyšlený. Proč měl v očích ten zvláštní, smutný stín, i když se usmíval. On svou Lízu nikdy nepřestal milovat. Nikdy na ni nezapomněl.
Svou babičku si vzal až po válce. A miloval ji, o tom nepochybuji. Byla to jeho druhá, klidná láska. Ale ta první, ta divoká a tragická, zůstala navždy pohřbená tady, v plechové krabici pod podlahou včelína. Bylo to jeho tajemství. Jeho svatyně.
Opatrně jsem vrátil dopisy, fotku i tu malou fialku zpátky do krabice. A vrátil jsem ji na její místo. Pod to uvolněné prkno. Nezavolal jsem sourozencům, neřekl jsem to ani mámě. Cítil jsem, že na to nemám právo. To tajemství nepatřilo nám. Patřilo jen dědovi a jeho Líze.
Odcházel jsem z toho starého včelína jako jiný člověk. Našel jsem poklad. Ale nebylo to zlato ani peníze. Byl to příběh. Příběh o lásce, odvaze a bolesti. Příběh mého dědy, kterého jsem si myslel, že znám, ale kterého jsem ve skutečnosti neznal vůbec. A já jsem vděčný za to, že mi jeho včelín, to místo tichého bzučení a vůně medu, odhalil jeho největší a nejbolestivější tajemství. A já ho uchovám. Stejně jako on.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
