Článek
Bylo mi devatenáct a řítil jsem se ve svém starém, rezavém Favoritu do práce. Jel jsem pozdě, jako obvykle, a kontrolka paliva na mě už dobrých deset kilometrů zoufale blikala. Benzínka byla skoro na dohled, a tak jsem v té snaze ušetřit poslední kapky benzínu a nezůstat trčet uprostřed křižovatky trochu víc říznul jednu pravotočivou zatáčku a na stopce jsem jen tak přibrzdil. A v tu chvíli se za mnou rozblikala modrá světla. „Do prčic,“ ulevil jsem si. Tohle byl problém. Velký problém.
V té době, psal se rok tak 2003, jsem měl jeden z prvních telefonů s barevným displejem. Byla to taková ta tehdy moderní Nokia, ale prodejce v té nablýskané prodejně Eurotelu mi tehdy s posvátnou úctou vysvětloval, že je to „digitální“ telefon a že jeho signál se nedá tak snadno zaměřit ani vystopovat. Vůbec mě to nezajímalo, ale nějak mi to utkvělo v hlavě.
Policista přišel k mému okénku, klasika. „Dobrý den, pane řidiči, vaše doklady.“ Podal jsem mu řidičák, techničák a zelenou kartu. Věděl jsem, že je zle. Měl jsem totiž papíry v čistírně, tedy, obrazně řečeno. Řidičák mi sebrali za nezaplacené pokuty a visel na mně dokonce i zatykač. Kdyby na to přišel, byl by to konec. Nejenže bych přišel o tu mizerně placenou práci v supermarketu, kde byli na pozdní příchody extra přísní, ale hlavně bych skončil v poutech.
Jak ten policista odcházel zpátky ke svému autu, aby si mě prolustroval, v hlavě mi to šrotovalo. A pak, v té panice, se mi v hlavě rozsvítilo. Ten telefon! Ten „nevystopovatelný“ telefon!
Hned jak se otočil, vytočil jsem 158. Srdce mi bušilo až v krku. „Tísňová linka, prosím,“ ozvalo se. A já, s co nejvystrašenějším hlasem, jaký jsem dokázal ze sebe vydat, jsem vyhrkl: „Dobrý den, prosím vás, rychle, právě jsem viděl chlapa s brokovnicí, jak vešel do večerky na rohu ulice U Lékárny!“ Potvrdil jsem adresu, kterou jsem si rychle vymyslel – byla to večerka asi dva bloky odtud – a zavěsil jsem.
Netrvalo to ani třicet vteřin. Ten policista přiběhl sprintem zpátky k mému autu, hodil mi doklady na sedadlo spolujezdce a zařval: „Příště zastavte na té stopce pořádně!“ A pak skočil do auta, zapnul majáky a s kvílením pneumatik se řítil směrem k té večerce.
Zůstal jsem tam sedět, úplně v šoku, že to vyšlo. Pak jsem posledním zbytkem benzínu dotlačil svého Favorita k té benzínce, ke které jsem málem dojel, a cítil jsem se neuvěřitelně potěšený svou vlastní vynalézavostí.
Byl jsem idiot, já vím! Tímto se zpovídám ze svého mladického hříchu. Dnes bych to už samozřejmě neudělal. Ale tehdy? Tehdy mi ten můj malý, drzý podvod zachránil kůži. I když si říkám, co se asi dělo v té večerce, když tam vtrhlo ozbrojené komando…
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
