Článek
Abych to rychle shrnul: s manželkou jsme po čtyřech letech chtěli založit rodinu, ale ona nemůže mít vlastní děti. Tak jsme se spojili s agenturou a po pár měsících, kdy u nás bydlely jako pěstounská rodina, jsme se oficiálně stali rodiči dvou úžasných holčiček, sedmileté Amálky a jedenáctileté Jitky. Před námi byly v péči jednoho staršího, neskutečně milého páru. S přibývajícím věkem pro ně ale bylo čím dál těžší se o holky starat, a tak jsme přišli na řadu my.
Když říkám, že byla odtažitá, mluvím o Amálce. Nebála se nás, to ne, ve skutečnosti si na život u nás zvykla velmi rychle. Jen ze mě měla trochu respekt, protože jsem dost vysoký (měřím 195 cm) a mám spoustu tetování. Myslím, že si představovala, že jsem nějaký motorkář nebo mafián, haha. Kdykoli jsem se jí zeptal třeba na to, jak bylo ve škole, odpověděla jedním slovem. Ale když se jí zeptala moje žena, nemohla ji zastavit. Tohle se dělo, i když jsme ještě byli jen pěstouni.
Ten zlomový okamžik se stal dnes odpoledne. Manželka vzala Jitku do obchodního centra dokoupit nějaké věci do školy, protože se blíží návrat do lavic, a já jsem hlídal Amálku. Společně jsme posnídali a ona se mě slušně zeptala, jestli si může jít hrát na zahradu. Souhlasil jsem. Dělal jsem si nějakou práci na notebooku v kuchyni a najednou slyším štěkat sousedovic německého ovčáka. Nic jsem si z toho nedělal. Ale o pár vteřin později slyším, jak poprvé v životě křičí: „Tati!“
Vyběhl jsem ven a vidím ji, jak tam stojí na kraji pláče. Sousedovic pes na druhé straně pletivového plotu seděl a díval se na ni s takovým tím starostlivým výrazem.
Přišel jsem k ní, klekl si a zeptal se: „Copak se stalo, zlatíčko? Vyděsil tě?“ Jenom přikývla a vší silou se mi hodila kolem krku, aby se nerozplakala. Usmál jsem se a řekl jí: „To je dobrý, broučku, on ti neublíží.“ Zvedl jsem ji do náruče a ona se mě držela jako klíště. Hned mi došlo, co se stalo. Ten pes je totiž ten největší dobrák pod sluncem. Vedle plotu ležel míček, se kterým si holky musely hrát. Pes ho viděl, spojil si, že Amálka si chce hrát na aport, a snažil se na sebe upozornit. Dělá mi to samé, když sekám trávu nebo dělám něco na zahradě. Je to prostě nekňuba, co si chce hrát.
Když se trochu uklidnila, ale pořád se mě držela, přiměl jsem psa, aby si stoupl, a natáhl jsem k němu ruku, aby mi ji očichal a olízl. „Vidíš? Vůbec není zlý,“ řekl jsem a podrbal ho po hlavě. Úplně se rozplynul blahem. Pak jsem se zeptal Amálky, jestli to taky zkusí. Nic neřekla, jen pomalu natáhla ruku a nechala psa, aby si ji očichal. Když jí olízl ruku, rozesmála se a zahihňala. Z té roztomilosti jsem jí musel dát pusu na tvář. Dokonce jsem ji nechal, aby mu hodila míček. Okamžitě ho přinesl zpátky a vyplivl jí ho přímo do dlaně. Zhnuseně se zasmála a úplně zapomněla, proč se vlastně bála.
Nakonec jsme šli dovnitř, udělal jsem jí oběd a bylo to, jako by se mávnutím kouzelného proutku proměnila. Mluvil jsem o práci, co jsem dělal, a ona mi kladla spoustu otázek, přesně jako mé ženě. Byl to prostě úžasný pocit. Jen jsem se chtěl podělit o tenhle příběh a doufám, že někomu z vás vykouzlil úsměv na tváři.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
