Článek
Pracuju na přepážce v jedné z těch velkých bank, co mají pobočku v každém městě. Práce je to rutinní, ale nejhorší jsou někteří klienti. Arogantní, netrpěliví, lidé, co s vámi mluví jako s kusem nábytku a myslí si, že jejich pětistovka k vložení je nejdůležitější operace od vynálezu peněz. Dlouho jsem přemýšlela, jak si zachovat zdravý rozum. A pak jsem na to přišla. Přes lízátka.
Máme v šuplíku velkou krabici. Jsou v ní ty klasické ovocné druhy – jahoda, pomeranč, jablko. A pak jsou tam ty, které děti většinou nesnáší: mentolové a lékořicové. A v tom je celé moje kouzlo.
Když přijde milá maminka nebo trpělivý tatínek, jejich děti dostanou ta nejlepší lízátka, klidně všechna jahodová, pokud chtějí. Ale když ke mně dorazí někdo obzvlášť nepříjemný – třeba paní, která na mě křičí, protože zapomněla PIN, nebo pán, co si stěžuje na frontu, kterou sám právě prodloužil – nastává moje chvíle.
S tím nejpřátelštějším korporátním úsměvem se zeptám: „A lízátka pro malé taky můžu nabídnout?“ A pak jim záměrně vyberu ty nejhorší kombinace. Jednomu dítěti dám sladkou jahodu, druhému štiplavý mentol. Nebo oběma dám lékořici. A v duchu si představuju tu hádku, která propukne v autě na parkovišti. „Já chci tvoje! To tvoje je lepší!“ „Mami, on má jahodový a já mám pálivý!“
Je to malicherné? Absolutně. Je to dětinské? Nepochybně. Ale je to moje malá, tichá pomsta, díky které přežívám další den za přepážkou. Je to můj způsob, jak do světa vracím spravedlnost, lízátko po lízátku.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
