Článek
Samozřejmě jsem v supermarketu utratila mnohem víc, než jsem plánovala, a teď jsem stála na parkovišti před Tescem s plným vozíkem a snažila se ten nákup co nejrychleji nacpat do auta.
Byla jsem unavená, otrávená a jediné, co jsem chtěla, bylo být doma. Když jsem konečně všechno naskládala do kufru, s povzdechem jsem se podívala na ten prázdný vozík. Stál tak daleko od vracáku a mně se pro tu jednu minci nechtělo absolvovat tu cestu tam a zpátky.
V tu chvíli ke mně přistoupil starší, bělovlasý pán v ošoupaném kabátě. „Slečno, jestli chcete, já vám ten vozík odvezu. Stejně mám cestu kolem,“ řekl a mile se usmál.
Byla jsem překvapená. „Jé, to byste byl moc hodný, děkuju,“ řekla jsem a podala jsem mu vozík.
Čekala jsem, že ho vezme a odejde. Ale on tam zůstal stát. „To víte, člověk se rád projde,“ řekl. „A aspoň si na chvilku s někým popovídám. Já jsem totiž většinu času sám.“
Začal mi vyprávět o své ženě, která před pěti lety zemřela. O tom, jak je dům najednou tak prázdný a tichý. Jak si každý den vaří jen pro sebe a jak se mu po ní stýská. Mluvil klidně, bez sebelítosti. Jen konstatoval fakta.
„Děti mám, to jo,“ pokračoval a v očích se mu objevil takový zvláštní, smutný lesk. „Mám syna a dceru. Ale ti mají svoje rodiny, svoje životy. To víte, jak to dneska chodí. Jsou zaneprázdnění.“
Udělal malou pauzu a pak dodal větu, která mě zasáhla víc, než jsem čekala.
„Staví se jenom na Vánoce. Na chvilku. Přivezou dárky, dají si kafe a zase jedou.“
V tu chvíli mi všechny moje starosti – ten stres v práci, ten spěch, ten pocit, že nic nestíhám – připadaly tak malicherné. Dívala jsem se na toho osamělého, starého pána a bylo mi ho neuvěřitelně líto.
Nepotřeboval tu desetikorunu z mého vozíku. Potřeboval jen na pět minut někoho, kdo by ho vyslechl. Někoho, komu by mohl říct svůj příběh.
Poděkovala jsem mu, popřála mu hezký den a sledovala jsem, jak pomalu odváží můj vozík. Došlo mi, že v našem uspěchaném světě je spousta takových tichých, osamělých lidí. Lidí, kteří mají rodiny, ale přesto jsou sami. Lidí, pro které je malý rozhovor na parkovišti před supermarketem vrcholem celého dne.
To setkání mi změnilo náladu. A možná i trochu pohled na svět. Až příště uvidím nějakého seniora, jak nabízí pomoc s vozíkem, už v tom neuvidím jen snahu získat deset korun. Uvidím v tom tichou prosbu o pár minut lidského kontaktu. A ten mu, pokud to jen trochu půjde, ráda dám.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
