Článek
Pro většinu lidí je můj táta ten nejlepší chlap pod sluncem. Vtipný společník, galantní muž, co každému pomůže. Pro mě byl celé dětství hrdinou. Ten, co mě naučil jezdit na kole, ten, co mi vyprávěl ty nejlepší pohádky na dobrou noc. Jenže pod tou okouzlující slupkou se skrýval někdo úplně jiný. Někdo, koho mi trvalo skoro třicet let odhalit.
Všechno to začalo docházet postupně. Jako střípky skládačky, které do sebe najednou začaly zapadat. Třeba ty jeho „malé půjčky“. „Terezko, zlatíčko, neměla bys pár tisíc do příštího týdne? Zákazník mi ještě nezaplatil fakturu, hned ti to vrátím.“ Půjčila jsem. Jednou, dvakrát, desetkrát. Nikdy nic nevrátil. A když jsem se po půl roce opatrně zeptala, co se děje, spustil na mě lavinu výčitek. Že jsem nevděčná, že on pro mě udělal první poslední, a já mu teď vyčítám pár drobných! Že jsem si to asi špatně zapamatovala, že to určitě byl dar, ne půjčka. Byl v tom tak přesvědčivý, že jsem na chvíli opravdu zapochybovala o vlastní paměti.
A takhle to dělal se vším. Překrucoval realitu, lhal, mlžil. Když slíbil, že přijede na mou promoci, a pak se neukázal, tvrdil, že jsem mu řekla špatné datum. Když se opil na rodinné oslavě a urazil tetu, druhý den tvrdil, že se to nikdy nestalo a že si teta vymýšlí, protože na něj byla vždycky zasedlá. Dokázal poštvat sourozence proti sobě, jen aby dosáhl svého. A vždycky z toho vyšel jako oběť, jako ten chudák, kterému všichni ubližují.
Nejhorší bylo sledovat, co to dělá s mámou. Celý život strávila tím, že za něj „žehlila“ jeho průšvihy, omlouvala jeho lži, půjčovala si peníze, aby zaplatila jeho dluhy. Žila v neustálém stresu a strachu, co zase provede. A on ji stejně dokázal přesvědčit, že ona je ta, co dělá všechno špatně.
Poslední kapka přišla, když jsem zjistila, že si mým jménem a bez mého vědomí vzal rychlou půjčku u nebankovní společnosti. Naštěstí nešlo o velkou částku, ale ten princip… ta drzost a absolutní absence jakýchkoliv hranic mě naprosto zlomila. Když jsem ho s tím konfrontovala, samozřejmě všechno popřel. Prý jsem mu to musela dovolit a zapomněla jsem na to. Prý jsem hysterická.
V tu chvíli jsem věděla, že musím pryč. Z toho kolotoče lží, manipulací a citového vydírání. Zablokovala jsem si jeho číslo. Neodpovídám na jeho e-maily plné střídavě výčitek a sladkých slibů. Řekla jsem zbytku rodiny, že s ním končím. Někteří to chápou, jiní si myslí, že jsem nevděčná dcera, co opustila svého „skvělého“ otce.
Bolí to, strašně to bolí. Jako by mi umřela část mého dětství, část mě samé. Truchlím pro tátu, kterého jsem si vysnila, a kterého jsem nikdy neměla. Ale zároveň poprvé v životě cítím klid. Úlevu. Vím, že jsem udělala správnou věc. Pro sebe. Pro své duševní zdraví. A doufám, že jednoho dne najdu sílu mu odpustit, i když vím, že už ho nikdy nebudu moct pustit zpátky do svého života.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
