Článek
Přesto jsem ji pro svého manžela Pavla dělala pravidelně, každý nedělní večer, po celých dvanáct let našeho manželství. Stála jsem u žehlicího prkna, dívala se na nějaký nekonečný seriál a mechanicky proměňovala hromadu zmačkaných látek v úhledné komínky dokonale vyžehlených košil, připravených na další pracovní týden. Dělala jsem to automaticky, jako součást svého nepsaného popisu práce manželky. A Pavel to bral stejně automaticky.
On je skvělý muž. Milující, vtipný, skvělý táta. Ale má jednu vlastnost, která je společná mnoha mužům. Je naprosto slepý vůči takzvané „neviditelné práci“. V jeho světě se čisté, vyžehlené košile prostě materializují ve skříni. Nikdy se nezamyslel nad tím, jak se tam dostanou. Nikdy mi za to nepoděkoval. Nikdy neřekl: „Miláčku, děkuju, že jsi mi to zase všechno připravila.“ Prostě ráno vstal, otevřel skříň, vzal si košili a považoval to za samozřejmost.
Poslední dobou mě to začalo čím dál víc štvát. Cítila jsem se nedoceněná. Ta hromada košil pro mě byla symbolem všeho, co dělám a co on nevidí. A tak se ve mně zrodil plán. Nechtěla jsem se hádat. Nechtěla jsem mu držet přednášky o dělbě práce. Rozhodla jsem se pro tichý sociální experiment. Rozhodla jsem se, že s žehlením jeho košil prostě přestanu.
Minulou neděli večer jsem vyprala jako obvykle. Ale místo toho, abych vytáhla žehlicí prkno, jsem jeho čisté, ale samozřejmě totálně zmačkané košile jen pověsila na ramínka a vrátila do jeho části skříně. Schovala jsem je dozadu, za ty, které tam ještě visely vyžehlené z minulého týdne. Pak jsem si s pocitem malého spiklence uvařila čaj a sedla si ke knížce. Poprvé po letech jsem měla volný nedělní večer. Byl to úžasný pocit.
Začal nový týden. V pondělí ráno si Pavel vzal jednu z vyžehlených košil z přední části skříně. Ničeho si nevšiml. V úterý to samé. Ve středu taky. Pozorovala jsem ho s fascinací a rostoucí frustrací. Je opravdu tak slepý? Každý den se zásoba vyžehlených košil tenčila. Hromada těch zmačkaných vzadu rostla. A on nic. Žil si dál ve svém světě, kde se košile samy od sebe žehlí.
V pátek už zbývaly jen dvě vyžehlené košile. Vzal si jednu z nich a já jsem věděla, že se blíží den zúčtování. Celý víkend jsem byla napjatá. V neděli večer jsem opět vyprala a další várku zmačkaných košil jsem přidala do skříně. Ta jeho polovina šatníku už teď vypadala jako sklad textilu po výbuchu.
V pondělí si vzal tu poslední vyžehlenou. V úterý ráno nastal problém. Stál před otevřenou skříní, jen v kalhotách, a zmateně se probíral ramínky. „Dano,“ zavolal na mě do kuchyně. „Nemůžu najít žádnou vyžehlenou košili.“ „Aha,“ odpověděla jsem neutrálně a dál jsem si mazala rohlík máslem. Chvíli bylo ticho. Pak se objevil ve dveřích, v ruce držel tu nejzmačkanější košili, jakou našel, a tvářil se, jako by se stala nějaká přírodní katastrofa. „Tady jsou všechny košile zmuchlaný. Co se stalo?“
Podívala jsem se na něj s předstíraným údivem. „Vážně? To je divné.“ „No divné to je,“ řekl podrážděně. „Za hodinu mám důležitou poradu a nemám si co vzít na sebe! Proč jsi je nevyžehlila?“ A to byla ta chvíle, na kterou jsem čekala.
Položila jsem nůž, zhluboka jsem se nadechla a s tím nejsladším úsměvem jsem řekla: „Já? Já jsem si myslela, že je nežehlím.“ Pavel na mě nechápavě zíral. „Jak to myslíš, že jsi je nežehlila?“
„No,“ pokračovala jsem klidně. „Víš, za posledních pět let jsi mi za to ani jednou nepoděkoval. Nikdy jsi neřekl ani slovo. Tak jsem logicky předpokládala, že to asi nedělám já. Myslela jsem, že k nám v noci chodí nějací malí, pracovití skřítci a žehlí ti je, zatímco já spím. A zřejmě teď odjeli na dovolenou.“
Ticho. V jeho obličeji se vystřídala celá škála emocí. Nejdřív naprosté nepochopení. Pak záblesk poznání. Pak stud. A nakonec panika. Podíval se na hodinky, pak na tu zmačkanou košili v ruce a pak na mě. „Ale já mám za hodinu tu poradu!“ zopakoval zoufale. „To přece nemůžu jít v tomhle!“
„To asi ne,“ přikývla jsem soucitně. „Žehlička a prkno jsou v komoře.“ S výrazem naprostého zoufalství se vrátil do ložnice. Slyšela jsem, jak s rachotem rozkládá prkno. Pak syčení páry a vzápětí další sérii nadávek. Po chvíli se vrátil, v ruce držel košili, která vypadala ještě hůř než předtím. Podařilo se mu na ní vytvořit několik nových, trvalých skladů a malou, nahnědlou připáleninu u límečku.
Ten den šel na poradu v pomačkané a lehce připálené košili. Cítil se trapně a poníženě. A to byl přesně můj cíl.
Večer přišel domů s kyticí a velkou omluvou. Poprvé za celé naše manželství mi poděkoval za všechnu tu práci, kterou jsem pro něj léta dělala a kterou on bral jako samozřejmost.
Od té doby je u nás doma nový systém. Já peru. A on si své košile buď žehlí sám, nebo si je nosí do čistírny. Trvalo mu to týden, než si všiml, že se něco změnilo. Ale ta lekce, jak doufám, mu vydrží navždy. A já mám konečně volné nedělní večery. A víte co? Je to mnohem lepší než jakýkoliv pocit z dokonale vyžehleného prádla.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
