Článek
Pak si vzal z lednice pivo, svalil se na gauč v obýváku, pustil si televizi a během deseti minut usnul.
A v tu chvíli začala moje druhá směna.
Nejdřív jsem pomohla desetiletému synovi s úkolem z matematiky, se kterým si nevěděl rady. Pak jsem zabavila pětiletou dceru, která se dožadovala pozornosti a chtěla si hrát na schovávanou. Mezitím jsem dala vařit brambory na večeři a do pračky jsem nacpala horu špinavého prádla.
Zatímco se manželův spokojený chrapot ozýval z obýváku, já jsem v kuchyni smažila řízky, míchala salát a poslouchala u toho hádku svých dětí o to, kdo měl kterou hračku první. Uklidnila jsem je, rozdala jsem jim jídlo, a pak jsem se konečně mohla najíst i já. Studený řízek s vlažným salátem, snědený ve stoje u kuchyňské linky.
Po večeři jsem uklidila nádobí do myčky, pověsila jsem vyprané prádlo, připravila jsem dětem svačiny do školy a do školky na další den a konečně jsem je oba zahnala do postele.
Když jsem se v půl desáté večer konečně posadila do křesla v obýváku, Radek se zrovna probouzel. Protáhl se, zívnul a s úsměvem řekl: „Teda, to jsem si krásně schrupnul. Mám hlad jako vlk, je ještě něco k večeři?“
Mlčky jsem mu ohřála jeho porci. Snědl ji u televize a pak mi spokojeně vyprávěl, jaký měl v práci náročný den. Jak musel řešit spoustu problémů a jak je unavený.
A pak, úplně mimochodem, pronesl větu, která mě zasáhla víc, než kdyby na mě křičel. Mluvil zrovna se svým kamarádem na telefonu. „Jo, s Martinou to máme skvělý,“ říkal mu. „My jsme takoví ti moderní, rovnocenní partneři. Na všem se podílíme, všechno děláme spolu.“
Poslouchala jsem ta slova a cítila jsem, jak ve mně vře krev. Rovnocenní partneři? On se dvě hodiny válel na gauči a já jsem mezitím odpracovala další plnohodnotnou směnu. Uvařila jsem, uklidila jsem, postarala jsem se o děti. A on si toho ani nevšiml. Pro něj to není práce. Pro něj je to jen neviditelný servis, který se nějakým záhadným způsobem dělá sám.
Neřekla jsem nic. Byla jsem příliš unavená na to, abych se hádala. Vím přesně, co by mi odpověděl. „Ale vždyť já taky celý den pracuju! Musím živit rodinu!“
Ano, živí rodinu. A já jsem za to vděčná. Ale rodina není jen o penězích. Je o čase, o energii, o péči. A v téhle oblasti rozhodně rovnocenní partneři nejsme. V téhle oblasti jsem jen já. A on je jen unavený muž, který čeká na večeři.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
