Článek
Můj úžasný přítel Martin mě vzal na večeři, protože jsme oba měli za sebou náročný týden. Bylo to skvělé, smáli jsme se, povídali si, prostě pohoda. Když jsme odjížděli, asi v půlce cesty domů, jsem se zeptala, jestli bychom se nemohli stavit na nějaký dezert. Zasmál se a řekl něco jako: „Vždyť jsme se právě najedli, ne?“ a jel dál. Ale moje hloupé, sobecké já to zkusilo znovu: „Prosím, prosím? Mám chuť na něco sladkého.“ Odpověděl, že máme zmrzlinu doma v mrazáku.
I potom jsem do něj dál hučela a otravovala. Byl neuvěřitelně trpělivý, mnohem víc, než jsem si zasloužila, ale stál si za svým a řekl ne. Vzdala jsem to, ale pak jsem před námi u silnice uviděla McDonald's. V naprosto stupidním záchvatu „vtipnosti“ jsem mu strhla volant, abychom sjeli na parkoviště.
Zřejmě jsem za to vzala víc, než jsem si myslela. Dostali jsme smyk a lehce jsme ťukli do jiného auta. Aby to bylo ještě horší, tohle auto si Martin zrovna před pár týdny koupil. Řidič druhého vozu na nás zamával, ať sjedeme na parkoviště. Když jsme zastavili, oba vylezli a ten cizí chlap na Martina okamžitě začal sprostě řvát a nadávat mu, i když se ani jednomu autu skoro nic nestalo. Martinův nárazník měl jen nepatrný škrábanec a to druhé auto nemělo vůbec nic. Ani si nevyměnili kontakty. A já? Já jsem celou dobu seděla v autě a nechala ho, aby si to vyžral za něco, co jsem udělala já.
Když se vrátil do auta, tiskl volant tak silně, až mu na rukou nabíhaly žíly. Byl rudý v obličeji a neřekl ani slovo. V naivní snaze prolomit to ticho jsem prohodila: „No, mohlo to dopadnout i hůř.“
Jakmile jsem to dořekla, dupnul na brzdy. „Vypadni,“ řekl tím nejledovějším a nejnaštvanějším hlasem, jaký jsem od něj kdy slyšela. Nikdy jsem se ho nebála, ale v tu chvíli ano. Vypadal, jako by se ze všech sil přemáhal, aby mi neublížil. Vystoupila jsem a on se rozjel pryč. Byla tma, kolem jen les. Trvalo mi skoro hodinu, než jsem došla domů.
Když jsem dorazila, Martin a všechny jeho věci byly pryč.
Cítím se příšerně. Nemůžu se mu ani omluvit, protože mi nebere telefony a neodpovídá na zprávy. Už dříve jsme se hádali kvůli mým dětským manýrům, když zašly příliš daleko. A teď už kvůli tomu nemám přítele. Začaly mi chodit zprávy od našich společných přátel, věci jako „Děláš si srandu?“ a „Co ti hrabe?“, takže jim asi řekl, co se stalo. Vypadá to, že jsou všichni naštvaní na mě.
Existuje nějaký způsob, jak to napravit? Jak se jim mám omluvit, když se všichni naši přátelé postavili na jeho stranu?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
