Článek
S přítelem Davidem jsme spolu téměř dva roky a už přes rok bydlíme ve společném bytě. Věci jdou skvěle. Jsme otevření, volně mluvíme o svých snech, projektech a o všem ostatním. Brzy na začátku vztahu jsme probrali i svatbu, děti a všechny ty velké životní věci. Všechno je v souladu! Jsme zkrátka šťastní. Tedy, až na jednu malou, absurdní věc.
Před pár měsíci se mi stala taková ta trapná nehoda. Seděli jsme po večeři na gauči, povídali si a mně to prostě ujelo. Bylo to jen takové malé, sotva slyšitelné krknutí. Nechtěla jsem, ale někdy se to prostě stane. David přestal mluvit, podíval se na mě s vytřeštěnýma očima, jako by viděl ducha, a s naprosto vážnou tváří pronesl:„Nemyslím si, že jsme v našem vztahu už připraveni na tento krok.“
Sice se u toho usmíval, ale cítila jsem, že je mu to skutečně nepříjemné. Byla jsem trochu v šoku a trochu se styděla, ale přešli jsme to.
A teď se posuňme o pár týdnů dopředu. Můj přítel podstoupil větší operaci. Nic život ohrožujícího, ale něco dost velkého na to, aby si musel vzít pár týdnů volna, aby se zotavil. Samozřejmě se o něj starám, jak nejlépe umím. Každým dnem se jeho stav zlepšuje, ale malé věci jako jídlo, koupání nebo chůze pro něj mohou být opravdu náročné. A od té doby… od té doby neustále říhá.
A nemyslím tím jen trochu hluku a vzduchu. Mluvím o plnohodnotných, hlasitých říhancích, s různými tóny, vibratem, s otevřenou pusou a vším všudy. Je to, jako by se snažil, aby se otřásaly zdi. V jednu chvíli jsem přemýšlela, jestli se nesnaží zazpívat státní hymnu. Jde to dál a dál, jeden říhanec za druhým. Říkám si, kdo si v tu chvíli žádal o přídavek?
Tak jsem se ho zeptala. Počkala jsem na obzvlášť dramatický kousek a s naprosto kamennou tváří jsem se na něj podívala.„Myslela jsem, že na tenhle krok ještě nejsme připravení.“
Podíval se na mě, v očích mu zajiskřilo a na tváři se mu objevil ten největší a nej drzejší šibalský úšklebek.„Prosím tě, zlato,“ odpověděl. „Je to jedna z mála věcí, po které se cítím lépe.“
A v tu chvíli jsem se rozhodla. Nebudu se hádat. Nebudu mu to vyčítat. Mám lepší plán. Od teď, pokaždé, když si on hlasitě říhne, já si říhnu taky. Stejně hlasitě. Stejně dramaticky. Jako ozvěna. Bude to moje nová forma projevu empatie. A jsem opravdu zvědavá, jak dlouho ho bude tenhle náš nový „krok“ ve vztahu bavit.
