Článek
Po sérii neúspěšných vztahů s muži, pro které byla romantika objednání pizzy, byl David jako zjevení. Nosil mi květiny bez důvodu, psal mi krásné zprávy a hlavně, uměl plánovat překvapení. A to největší si pro mě přichystal na naše tříměsíční výročí.
„Miláčku, v sobotu si nic neplánuj,“ řekl mi tajemně. „Vezmu tě na místo, jaké si zasloužíš. Chci, abychom to oslavili ve velkém stylu.“ Byla jsem nadšená a plná očekávání. V sobotu večer pro mě přijel a odvezl mě do jedné z nejluxusnějších restaurací v centru Prahy. Bylo to místo, o kterém jsem jen četla v časopisech, místo, kam chodí celebrity a politici. Cítila jsem se jako Popelka na plese.
Večer byl naprosto dokonalý. Interiér restaurace byl nádherný, obsluha byla neuvěřitelně profesionální a jídlo… to bylo umělecké dílo. David byl ve svém živlu. S lehkostí objednal drahé víno, doporučil mi, co si mám dát, a celou dobu mě držel za ruku a říkal mi, jak jsem krásná a jak je se mnou šťastný. Vznášela jsem se na obláčku štěstí a říkala jsem si, že tohle je konečně ono. Že jsem našla muže, který si mě váží a který se nebojí do našeho vztahu investovat.
Po lahodném dezertu a kávě jsme tam jen tak seděli, povídali si a užívali si tu atmosféru. Cítila jsem se naprosto uvolněně a zamilovaně. Pak přišel číšník s účtem v diskrétních kožených deskách. Položil je doprostřed stolu. Částka musela být astronomická, ale já jsem to neřešila. Byl to přece Davidův večer, jeho pozvání.
David s úsměvem sáhl do kapsy svého saka. Pak se zarazil. Jeho úsměv mírně povadl. Začal si prohledávat další kapsy. Nejdřív pomalu, pak čím dál horečnatěji. Jeho výraz se měnil z uvolněného na lehce panický. „To snad není možný,“ zamumlal a podíval se na mě s vytřeštěnýma očima. „Já… já jsem si asi zapomněl peněženku v druhým saku.“
V tu chvíli mi ho bylo líto. Viděla jsem, jak je mu to trapné. Chudák, naplánuje takový nádherný večer a pak se mu stane tohle. Okamžitě jsem ho začala uklidňovat. „To se přece stane každýmu, miláčku, z toho si nic nedělej,“ řekla jsem a pohladila ho po ruce. „Neboj, já to zaplatím. Mám u sebe kartu.“
David na mě vrhl pohled plný vděčnosti. „Jsi poklad, Lenko. Zachránila jsi mě. Hned jak přijedeme domů, ti to pošlu na účet. Strašně se omlouvám.“ S úsměvem jsem vytáhla svou platební kartu. Když jsem viděla tu finální částku, trochu se mi zatočila hlava. Spolkla téměř polovinu mé měsíční výplaty. Ale co, řekla jsem si. Pro záchranu tak dokonalého večera a pro klid mého úžasného muže to stojí za to.
Cestou domů se mi David omlouval ještě asi desetkrát. Byl tak roztomilý ve svém zahanbení, že jsem se na něj nemohla zlobit. Slíbil, že peníze pošle hned, jakmile překročí práh bytu.
Ale neposlal. Ani ten večer, ani druhý den. Když jsem se ho v neděli večer opatrně zeptala, jestli na to nezapomněl, plácl se do čela. „Jé, promiň, lásko, já jsem na to v tom shonu úplně zapomněl! Hned to tam zadám.“ Ale zase nic. V pondělí se vymluvil, že má nějaký problém s internetovým bankovnictvím. V úterý, že čeká na výplatu. Jeho výmluvy začínaly být čím dál kreativnější a já jsem začínala být čím dál víc nervózní.
Mluvila jsem o tom s kamarádkou. „To je divný,“ řekla. „Takhle velkou částku by ti měl přece poslat hned.“ A pak se mě zeptala na otázku, která mi otevřela oči. „Hele, a nestalo se ti to s ním už dřív? Třeba v menším?“
Zarazila jsem se. A začala jsem vzpomínat. A najednou se mi začaly vybavovat drobné incidenty, kterým jsem dřív nevěnovala pozornost. Tenkrát v kině, kdy si „zapomněl peněženku v autě“ a já platila lístky i popcorn. Ta káva, kde mu byla „zamítnuta karta“ a já jsem to s úsměvem vzala na sebe. Ty drobné nákupy, kdy měl u sebe jen velkou bankovku a „nechtěl prodavačce dělat problémy s vracením“. Každý ten incident byl sám o sobě maličkost. Ale když jsem je poskládala vedle sebe, vytvořily ošklivý, znepokojivý vzor.
Došlo mi to s ledovou, drtivou jasností. Ta večeře nebyla náhoda. Nebyl to omyl. Byla to součást jeho systému. Byl to dobře promyšlený podvod. On věděl, že nebudu mít to srdce nechat ho v tak trapné situaci a že tu obrovskou útratu zaplatím. Celý ten romantický večer, všechna ta sladká slova, to všechno byla jen kulisa pro jeho malou, nechutnou hru. Nebyl to princ na bílém koni. Byl to jen obyčejný příživník.
Cítila jsem se neuvěřitelně hloupě. A zrazeně. Ta drahá večeře se stala nejdražší lekcí mého života. Když jsme se příště viděli, neptala jsem se na peníze. Jen jsem mu s klidem oznámila, že je mezi námi konec. Nechápal to. „Ale proč? Vždyť nám bylo tak hezky!“
„Bylo, Davide,“ odpověděla jsem. „Ale já si nemůžu dovolit sponzorovat tak drahého herce.“
Ty peníze jsem od něj nikdy neviděla. Ale už je mi to jedno. Beru je jako školné. Školné za lekci, která mě naučila, že ta největší a nejnebezpečnější varování se často skrývají v těch nejmenších a nejnevinnějších gestech. A že někdy je lepší sníst pizzu z krabice s upřímným chlapem, než humra s elegantním podvodníkem.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
