Článek
Byla jsem trpělivá. Chápala jsem, že potřebuje čas. Říkala jsem si, že moje láska a péče mu pomohou se přes to přenést. A on se zdál být šťastný. Plánovali jsme společnou budoucnost, mluvili o dětech. Ale v koutku duše mi vždycky hlodal červíček pochybností.
Byly to jen malé, drobné věci. Občas mě v zápalu rozhovoru oslovil jejím jménem. Když jsem uvařila nějaké jídlo, občas prohodil: „To je dobrý, ale Katka to dělala trochu jinak.“ Když jsme vybírali film, často navrhl ten, který už viděl – s ní. Vždycky se rychle omluvil, ale ty malé bodavé jehličky zůstávaly. Měla jsem pocit, že neustále soutěžím s duchem. S dokonalou představou ženy, která tu s námi pořád neviditelně byla.
Kdykoliv jsem se o tom snažila mluvit, odbyl mě. Říkal, že jsem paranoidní, že zbytečně žárlím na minulost. A já jsem mu chtěla věřit. Tak moc jsem mu chtěla věřit, že jsem sama sebe přesvědčila, že si to jen namlouvám.
A pak přišla ta hádka. Byla to úplně hloupá hádka o nějaké banalitě, už ani nevím o čem. Ale oba jsme byli unavení, ve stresu, a z té malé jiskry se stal obrovský požár. Křičeli jsme na sebe věci, které jsme tak nemysleli. Tedy, alespoň já.
A v tom nejhorším okamžiku, když už nevěděl, jak by mi víc ublížil, to ze sebe vychrlil. Podíval se na mě s nenávistí v očích a zařval: „Víš, co je tvůj problém, Anno? Že nikdy nebudeš jako ona! Nikdy! Jsi jenom její náhrada! Jenom náplast na tu díru, co mi tu po ní zbyla!“
Ta slova visela ve vzduchu jako jed. A v tu chvíli všechno ztichlo. Hádka skončila. Všechna zlost ze mě vyprchala. A nahradil ji ledový, pronikavý klid. Ten pocit, když vám najednou do sebe zapadnou všechny dílky skládačky. Všechny ty přeřeky, všechny ty srovnávání, všechny ty moje pochybnosti. Nebyla jsem paranoidní. Byla to pravda.
Dívala jsem se na něj a on na mě. V jeho očích jsem viděla záblesk zděšení. Uvědomil si, co řekl. Ale bylo pozdě. Ta slova už se nedala vzít zpět. Protože to nebyla jen slova řečená v afektu. Byla to pravda, která se drala na povrch a kterou teď konečně pustil ven.
Bez jediného slova jsem se otočila, odešla jsem do ložnice a vytáhla jsem ze skříně cestovní tašku. Začala jsem si do ní klidně a systematicky skládat své věci.
Pavel přišel za mnou, v obličeji měl nechápavý výraz. „Co to děláš? Kam jdeš?“ zeptal se. „Vždyť to byla jen hádka! Řekl jsem to v afektu, nemyslel jsem to tak!“
Zastavila jsem se v balení a podívala jsem se na něj. Už jsem necítila ani bolest, ani vztek. Jen prázdnotu a zvláštní druh úlevy.
„Ne, Pavle,“ řekla jsem klidně. „V afektu člověk říká přesně to, co si doopravdy myslí, ale co se bojí říct nahlas. Konečně jsi byl ke mně upřímný. A já ti za to vlastně děkuju.“
Vzala jsem si svou tašku a šla jsem ke dveřím. On šel za mnou a stále nechápal. „Ale proč odcházíš? Vždyť se milujeme!“
Zastavila jsem se s rukou na klice. „Ne,“ řekla jsem a podívala jsem se na něj naposledy. „Ty miluješ vzpomínku na ni. A já nechci být ničí náhrada. A rozhodně nechci být něčí náplast. Sbohem, Pavle.“
Odešla jsem a zavřela jsem za sebou dveře. A on tam zůstal stát a divil se, proč odcházím. Ale já jsem to věděla naprosto přesně. Odcházela jsem, protože si zasloužím být něčí první volbou, ne jen druhou cenou v tombole. Odcházela jsem, protože mě ta nejkrutější urážka paradoxně osvobodila. Konečně jsem věděla, na čem jsem. A věděla jsem, že si zasloužím skutečnou lásku. Ne jen roli stínu někoho jiného.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
