Článek
Byl pozorný, vtipný, inteligentní a zahrnoval mě láskou a péčí. Měl dobrou práci, vlastní byt a hlavně, zdálo se, že má vyřešenou minulost. Říkal, že měl pár delších vztahů, které prostě nevyšly, a teď je konečně připravený se usadit. A já jsem věřila, že já jsem ta, se kterou se chce usadit. Plánovali jsme společnou budoucnost. Mluvili jsme o sestěhování, o svatbě, o dětech. Byla jsem si jistá, že jsem našla muže svého života.
Jeho rodiče jsem poznala asi po půl roce. Byli to neuvěřitelně milí a srdeční lidé, kteří mě okamžitě přijali mezi sebe. Jezdili jsme k nim na nedělní obědy, trávili jsme s nimi víkendy na jejich chalupě. Cítila jsem se jako jejich druhá dcera. Všechno bylo perfektní. Až příliš perfektní.
Ta idyla se zhroutila jako domeček z karet jednoho nedělního odpoledne. Byli jsme zrovna u jeho rodičů. Tomáš šel s tátou na zahradu štípat dříví a já jsem zůstala v obýváku s jeho matkou. Byla to skvělá, veselá paní, a povídaly jsme si o všem možném. Pak řekla: „Počkej, Petro, ukážu ti, jaký byl Tomáš jako malý kluk.“ A s úsměvem vytáhla z knihovny staré, tlusté fotoalbum.
Seděly jsme vedle sebe na gauči a ona s láskou komentovala každou fotku. Tady je Tomáš na svém prvním kole, tady na škole v přírodě. Smála jsem se jeho dětským fotkám a cítila jsem se šťastně a uvolněně. Když dolistovala na konec jednoho alba, vypadla z něj jedna volná, založená fotografie. Spadla na zem. Zvedla jsem ji.
Byla to svatební fotka. Na ní stál asi o deset let mladší Tomáš, v elegantním obleku, a vedle něj se usmívala krásná, neznámá nevěsta v bílých šatech. A tu nevěstu držela za ruku malá, asi tříletá holčička v roztomilých šatičkách. „Jé, to je hezká fotka,“ řekla jsem nevinně. „To je z nějaké svatby kamaráda?“
Tomášova matka se na mě podívala. Její úsměv zmizel a v očích se jí objevil výraz naprostého zděšení a paniky. „Jak to, že kamaráda?“ vykoktala ze sebe. „Vždyť to je přece Tomášova svatba s Janou. A tohle,“ ukázala na tu malou holčičku, „to je jejich Sofinka. On ti o nich neřekl?“
V tu chvíli se pro mě zastavil svět. Její slova mi zněla v hlavě jako ozvěna. Jeho svatba. Jejich Sofinka. Dívala jsem se na tu fotku a najednou jsem viděla všechny detaily, které mi předtím unikly. To, jak se na sebe ti dva na fotce dívají. To, jak ta malá holčička má Tomášovy oči. Cítila jsem, jak mi z tváře odchází všechna barva. V krku mi vyschlo a nemohla jsem dýchat.
„On… on byl ženatý?“ zašeptala jsem. „A má… dítě?“ Tomášova matka si zakryla ústa rukou. Viděla jsem v jejích očích, že udělala obrovskou, strašlivou chybu. „Ježíšmarjá, Petro, já jsem myslela, že to víte. On mi říkal, že vám všechno řekl. Strašně se omlouvám.“
V tu chvíli vešel do místnosti Tomáš. Uviděl tu fotku v mé ruce, uviděl můj výraz a vyděšený pohled své matky. A okamžitě pochopil. Ztuhl na místě a zbledl jako stěna.
Cesta domů autem byla peklo. Bylo to to nejdelší a nejtišší ticho, jaké jsem kdy zažila. Ani jeden z nás nepromluvil. Já jsem jen zírala z okna a snažila jsem se zpracovat tu informaci, která mi rozbila svět na tisíc kousků. Ten muž vedle mě, ten muž, se kterým jsem plánovala budoucnost, byl pro mě najednou úplně cizí člověk.
Doma jsem před něj na stůl položila tu fotku. „Vysvětli mi to,“ řekla jsem a můj hlas byl prázdný, bez emocí. A on se zhroutil. Rozplakal se a začal mi to všechno vyprávět. O svém pětiletém manželství. O hořkém a ošklivém rozvodu. O dceři, kterou miluje, ale kterou kvůli složitým vztahům s exmanželkou nevídá tak často, jak by chtěl.
„A proč jsi mi to neřekl?“ zeptala jsem se na tu jedinou, nejdůležitější otázku. Jeho odpověď byla směsicí strachu a sobectví. „Bál jsem se,“ vzlykal. „Bál jsem se, že tě ztratím. Můj rozvod byl peklo, nechtěl jsem tě tím zatěžovat. Chtěl jsem s tebou začít s čistým štítem, bez té minulosti. Ta minulost pro mě už nic neznamená. Jediný, na kom mi záleží, jsi ty. Myslel jsem, že ti to řeknu, až bude ten správný čas.“
Poslouchala jsem ho, ale jeho slova byla prázdná. Problém nebyl v tom, že je rozvedený a má dítě. Problém byl v té lži. V tom, že mě nechal celý rok žít ve sladké nevědomosti. Že mi dovolil, abych si budovala sen o budoucnosti s mužem, který vlastně neexistoval. Všechna ta jeho sladká slova, všechny ty plány, to všechno bylo najednou poskvrněné touhle obrovskou lží.
Říkal, že mě nechtěl ztratit. Ale tou lží mě ztratil mnohem víc. Zničil to nejdůležitější, co ve vztahu je. Důvěru. Jak mu mám teď věřit? Jak mám věřit, že neexistují další tajemství, další zamlčené části jeho života?
Teď stojím před nejtěžším rozhodnutím. Miluju ho. Nebo spíš, milovala jsem tu představu o něm, kterou jsem si vytvořila. Dokážu milovat i toho skutečného Tomáše? Toho, který mi dokázal tak dlouho a tak chladnokrevně lhát? Dokáže se vztah, který začal na takovém podvodu, vůbec někdy uzdravit? Nevím. Vím jen to, že ta náhodně vypadlá fotografie zničila mnohem víc než jen jedno nedělní odpoledne. Zničila můj sen o dokonalé lásce.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
