Článek
S přítelem Lukášem jsme byli včera na večeři s jeho kamarády. Měla to být pohodová večeře v jedné z našich oblíbených restaurací v centru Prahy. Byla jsem ráda, že jdu s ním, těšila jsem se na smích a dobré jídlo. Atmosféra byla zpočátku skvělá, všichni vtipkovali a já jsem se cítila příjemně. Až do chvíle, kdy můj přítel začal napodobovat můj hlas.
Vyprávěla jsem nějakou vtipnou historku z práce. Když jsem skončila, Lukáš, aby pobavil své kamarády, zopakoval pointu mého příběhu přehnaným, zženštilým, pisklavým tónem. Celý stůl vybuchl smíchy. Ztuhla jsem. I já jsem se nervózně zasmála, nechtěla jsem kazit zábavu a vypadat jako suchar. Myslela jsem si, že je to jen jeden hloupý vtip.
Ale nebylo. Lukáš v tom pokračoval. Stal se z toho jeho hlavní zábavní program večera. Pokaždé, když jsem se pokusila něco říct, skočil mi do řeči a znovu mě zesměšnil svou parodií. Když jsem se snažila zapojit do vážnější debaty o filmu, přerušil mě s pisklavým: „A pak ten princ políbil tu princeznu!“ a jeho kamarádi se opět smáli.
Zpočátku jsem se cítila trapně, pak poníženě. Cítila jsem, jak mi hoří tváře a v krku se mi dělá knedlík. Stala jsem se terčem posměchu u stolu plného lidí, a ten, kdo to vedl, byl můj vlastní partner. Ten, který by mě měl chránit.
Počkala jsem na chvíli, kdy se jeho kamarádi bavili mezi sebou, a naklonila jsem se k němu. Tiše, aby to slyšel jen on, jsem zašeptala: „Lukáši, prosím, přestaň. Není mi to příjemné. Ubližuješ mi.“
Podíval se na mě, ale místo omluvy se jen ušklíbl. „Ale no tak,“ řekl dost nahlas, aby to slyšeli i ostatní. „Nebuď tak přecitlivělá! Vždyť je to sranda! Kluci, není to sranda?“ a obrátil se na své kamarády, kteří jen trapně přikývli. V tu chvíli mě veřejně ponížil podruhé. Nejenže ignoroval mé pocity, ale ještě mě před všemi označil za tu, která kazí zábavu.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Věděla jsem, že nemá smysl se hádat. Jen bych ze sebe udělala hysterku a dala mu další munici. Zvolila jsem jiné řešení. Nechtěla jsem dělat scénu. V klidu jsem dopila svou sklenici, vzala si kabelku a kabát. S úsměvem, který mě stál všechny síly, jsem se postavila a řekla celé skupině: „Omluvte mě, už budu muset jít. Byl to hezký večer.“
Lukáš na mě jen zíral s otevřenou pusou. Než stačil cokoli říct, otočila jsem se a odešla z restaurace, s hlavou vztyčenou.
Ještě než jsem došla domů, začaly mi chodit zprávy. Byl naštvaný, že jsem ho „ztrapnila“ před jeho kamarády a že jsem „zkazila celý večer“. Odepsala jsem mu jen: „Posmívat se mi, i když jsem tě poprosila, abys přestal, nebylo v pořádku, Lukáši.“
Od té doby je chladný a odtažitý. Některé mé kamarádky říkají, že jsem byla dramatická. Jiné zase tvrdí, že bych měla přehodnotit celý náš vztah. Já sama nevím. Ale vím jistě, že se nenechám ponižovat od člověka, který by mě měl milovat. Přehnala jsem to, nebo jsem jen bránila svou vlastní důstojnost?
