Článek
Píšu to, protože moje terapeutka říká, že dokumentování traumatu pomáhá mozku ho zpracovat. Alespoň to na chvíli zažene ten neustálý šum v mé hlavě.
Téměř před šesti lety jsem náhle přišel o svého partnera při nehodě v zahraničí. Bolest, úzkost a emocionální peklo, ve kterém jsem se ocitl, se nedají popsat. Plánovali jsme společný život a ve zlomku vteřiny bylo všechno pryč. Úplně jsem se zhroutil. Opustil jsem svou kariéru ve zdravotnictví, tři měsíce jsem nevyšel z bytu a ztratil jsem přes dvacet kilo. S podporou přátel a skvělé terapeutky jsem se postupem let dokázal uzdravit, i když truchlení nikdy nekončí.
Před dvěma a půl lety jsem potkal svého současného přítele Tomáše. Zamiloval jsem se do něj z celého srdce. Byl chápavý, milující a trpělivý, když jsem mu vyprávěl o své minulosti. Opravdu jsem si nedokázal představit lepšího partnera. Až do včerejška.
Tomáš mě rád natáčí a dělá si ze mě legraci, občas nahrává na internet různá vtipná videa. Většinou jde o neškodné, i když otravné žertíky. Nikdy nezašel příliš daleko. Až doteď.
Včera ráno mi poslal zprávu, aby potvrdil naše plány na večeři, kterou měl večer vařit. Během dne jsem mu poslal pár dalších zpráv, ale neodpovídal a zprávy se ani nezobrazovaly jako přečtené. Začal jsem být trochu nervózní, protože to bylo neobvyklé. Vždy mi dává vědět, když je zaneprázdněný.
Když jsem přijel z práce k jeho bytu, odemkl jsem si klíčem, který mi dal. Čekal jsem vůni večeře nebo hudbu, ale byt byl naprosto tichý. Položil jsem si věci a šel do kuchyně. Na zemi ležely nákupní tašky. V tu chvíli mi zazvonil telefon. Bylo to Tomášovo číslo, ale v telefonu se ozval hysterický pláč jeho sestry.
„Davide… stalo se něco strašného…“ vzlykala. „Tomáš… měl nehodu… v autě… cestou z nákupu…“
V tu chvíli se mi zastavil svět. Ten samý pocit, ten samý chlad, ten samý zvuk řítícího se ticha jako před šesti lety. Srdce mi bušilo tak silně, že mě bolelo na hrudi. Cítil jsem, jak se mi podlamují kolena. V hlavě mi proběhl celý můj život, ta hrůza, že se to děje ZNOVU. Už jsem vytáčel číslo záchranky, když v tom…
…Tomáš vyskočil zpoza kuchyňského ostrůvku s telefonem v ruce, smál se a křičel: „Mám tě! Všechno to nahrávám!“
Jeho úsměv pohasl, když viděl můj výraz. Viděl, že nehraju jeho hru. Viděl, že se třesu, lapám po dechu a nejsem schopen slova. V tu chvíli jsem se, jak říkají psychologové, disocioval. Zbytek večera si pamatuji jen matně. Pamatuji si, jak se mi omlouval, jak volal své sestře, která se mu v telefonu také rozplakala a omlouvala se, že na ten hloupý nápad kývla. Pamatuji si, jak jsem odcházel z jeho bytu, neschopen se na něj podívat. A pamatuji si, jak mi volala policie, aby si ověřila, že se opravdu nic nestalo, protože záchranka zaznamenala můj přerušený hovor.
Od včerejší noci jsem naprostá troska. Jsem naštvaný a zdrcený. Ta scéna se mi neustále přehrává v hlavě. A co je nejhorší, probudilo to ve mně všechno, co se týká mého zesnulého partnera, a mám pocit, že musím začít truchlit znovu od začátku. Ten vztek, který cítím, není pomstychtivý, ale vyčerpaný.
Tomáš mi volal snad čtyřicetkrát. Poslal nespočet zpráv. Dokonce přišel ke mně domů, ale naštěstí mám bezpečnostní řetízek, takže se nedostal dovnitř. Křičel omluvy přes škvíru ve dveřích. Jeho rodiče i sestra mi psali a omlouvali se. Jeho sestra mi řekla, že když za ní přišel, měl z toho všeho záchvat úzkosti a musela ho vzít na pohotovost.
A já? Já mám v hlavě tolik emocí. Jsem tak naštvaný na svět, že mi znovu trhá ze života muže, kterého miluji, protože i když je naživu, nemyslím si, že se přes tohle dokážu někdy přenést. Zároveň ho stále miluji a záleží mi na něm. Chci za ním běžet do nemocnice a zároveň mám pocit, že by se mi z jeho pohledu udělalo špatně. Zhnusil se mi, a přesto mě myšlenka, že budu bez něj, láme způsobem, který nedokážu vysvětlit.
Co mám dělat? Existuje vůbec nějaká cesta, jak se z tohoto uzdravit? Mám se vůbec pokusit věci s ním napravit? Byla celá ta jeho láska jen fasáda, kterou si budoval, aby mohl prodat žert, který je tak osobní, krutý a nechutný? Proč by udělal něco, o čem musel vědět, že mě tak dokonale zničí? Co jsem mu udělal, že si myslel, že si tohle zasloužím? Jak mám znovu začít truchlit a zároveň zpracovávat tento rozchod? Jak mohu ještě někdy někomu věřit?
