Článek
Pracuju z domova, takže jsem jen vylezl z pracovny, abych se pozdravil a nezdál se jako úplný asociál, a pak jsem zase zalezl a snažil se soustředit. Jenže i přes dveře na konci chodby jsem slyšel jejich chichotání a útržky rozhovorů. A pak to přišlo. Zaslechl jsem Kristýnu, jak říká, že by mě klidně nechala kvůli vyššímu chlapovi. Její kamarádky se hned chytly a prohodily něco o tom, o kolik byl její bývalý, Tomáš, vyšší než já. A Kristýna na to bez zaváhání odpověděla: „Kdyby byl aspoň tak vysokej jako Tomáš, byl by desetkrát lepší. Kdybych našla někoho vyššího než on, jdu hned.“
Abych to uvedl na pravou míru, Kristýna má i v botech sotva metr padesát. Já mám sto sedmdesát pět. Nejde mi o tu výšku, to je úplná blbost. Jde o to, že by mě byla schopná opustit kvůli něčemu tak triviálnímu. Když jsem si s ní o tom později promluvil, tvrdila, že to tak nemyslela, že prostě vždycky chodila s vyššími kluky. Omlouvala se pořád dokola, ale znělo to prázdně.
Potřeboval jsem si to srovnat v hlavě, takže jsem hned brzy ráno vypadl z bytu, abych se ujistil, že nejednám v afektu. Když jsem se vrátil, okamžitě se zase začala omlouvat, ale já už o žádné omluvy nestál. Řekl jsem jí na rovinu, jak strašně neuctivé bylo dělat si ze mě legraci před kamarádkami. Začala brečet, prosit, ať se nerozcházíme, a krmila mě těmi standardními kecy, které lidi říkají, když se chtějí vyhnout rozchodu.
Nebudu vás nudit detaily, prostě jsem to ukončil. V tu chvíli už jsem neměl co ztratit. Lidi si můžou dělat srandu, to chápu, ale když jsem ji s tím konfrontoval, zapírala a byla extrémně defenzivní. To byla ta poslední kapka. Ta snaha to zatlouct předtím, než se vůbec zmohla na omluvu. To mi ukázalo, jak na tom doopravdy jsme.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
