Článek
Píšu to, protože jsem v naprosto šokující a nepříjemné situaci a potřebuji pohled zvenčí. Je mi dvacet dva let a už dva roky se starám o svého mladšího bratra Tomáše, kterému je sedmnáct. Náš život nebyl jednoduchý. Před pár lety nám po dlouhé nemoci zemřela maminka. A před dvěma lety nás náhle opustil i táta po masivním infarktu. Zůstali jsme na světě sami. Jako jeho starší bratr a jediný dospělý příbuzný jsem se stal jeho zákonným zástupcem. Bylo to pro mě samozřejmé. Slíbil jsem tátovi, že se o Tomáše postarám, a ten slib hodlám dodržet.
Tomáš musel přestoupit na střední školu poblíž mého malého bytu, opustit všechny své kamarády a začít znovu. Je to skvělý kluk, který musel dospět příliš rychle. Kdykoli není ve škole, pracuje. Během školního roku má dvě brigády a přes léto pracuje na plný úvazek. I když jsem ho k sobě vzal, má spoustu výdajů a chce si našetřit na další léta. Dře, aby mi co nejméně zatěžoval rozpočet.
Asi před rokem jsem začal chodit se svou přítelkyní Nikolou. Byla mým únikem, mým sluncem v životě plném zodpovědnosti a starostí. Zamiloval jsem se a myslel jsem si, že ona chápe a obdivuje, co pro bratra dělám. A teď se chce ke mně nastěhovat. Měl jsem radost, dokud mi nesdělila své podmínky.
Seděli jsme u večeře a ona začala plánovat. „Až se k tobě nastěhuji,“ řekla s úsměvem, „budeme muset udělat nějaké změny.“ Souhlasně jsem přikývl. Její první podmínka byla, že nebude přispívat na domácnost. Prý po ní nemůžu chtít nájem, protože není nájemník, ale moje přítelkyně. To mě zarazilo, ale byl jsem ochoten o tom diskutovat.
Pak ale přišla ta druhá. „A samozřejmě, Tomáš si bude muset najít něco jiného,“ řekla, jako by mluvila o výměně nábytku. „Potřebujeme přece prostor pro sebe, pro náš vztah, abychom se mohli posunout dál. A já chci víc místa pro své věci.“
Zůstal jsem na ni zírat. „Cože? Aby odešel? Kam by asi tak šel? Je mu sedmnáct a je to sirotek!“
Ušklíbla se. „Prosím tě, vždyť je to jen příživník. Žije tu zadarmo z tvých peněz a zabírá místo.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ta milující, chápavá dívka, kterou jsem znal, zmizela. Na jejím místě seděla chladná, sobecká cizinka. S ledovým klidem, který překvapil i mě samotného, jsem jí odpověděl: „Příživník? Ten kluk ztratil oba rodiče, musel přestoupit na novou školu, kde nikoho nezná, a dře ve dvou brigádách, aby mi pomohl a ušetřil si na budoucnost! A ty máš tu drzost ho nazvat příživníkem? Ten kluk je větší chlap než většina dospělých, které znám.“
Vstal jsem od stolu. „Nikolo, Tomáš je moje rodina. Ne ‚jenom bratr‘. Je to moje jediná rodina na světě. A nikdy, slyšíš, nikdy ho neopustím. Zvlášť ne kvůli někomu, kdo má tak sobecké a bezcitné srdce jako ty. Myslím, že bys měla jít.“
Odešla, uražená a šokovaná, že jsem si vybral svého „příživnického“ bratra místo ní. A já teď sedím v tichém bytě a přemýšlím. Ztratil jsem lásku, ale zachoval jsem si čest a dodržel slib. Byl bych ten špatný, kdybych ji opustil kvůli tomu, že se odmítám zbavit svého bratra? Nebo jsem se právě zachránil před životem s někým, kdo nikdy nepochopí, co znamená slovo rodina?
