Článek
Před třemi týdny jsme byli v místním baru. Kolem třetí ráno jsme se rozhodli jít domů. Cestou na parkoviště jsme si všimli skupiny dvou dívek a jednoho očividně opilého muže, který se je snažil sbalit a dostat k sobě domů. Dívky se viditelně cítily velmi nepříjemně. Sára mi řekla, že musíme něco udělat. Řekl jsem jí, ať zavolá policii a sežene někoho dalšího, protože to poslední, co jsem chtěl, bylo, aby se jí něco stalo.
Přistoupil jsem ke skupině a snažil se předstírat, že jsem přítel jedné z dívek. Zkrátka a dobře, dostal jsem na budku. Ten chlap měl nejméně 195 cm a 100 kg, zatímco já mám 180 cm a 75 kg. I když jsem docela svalnatý, věděl jsem od začátku, že nemám šanci. Alespoň díky hluku, který jsme nadělali, se na místo seběhlo hodně lidí a dívky se dostaly do bezpečí. Mě odvezli na pohotovost, protože mi ten chlap zlomil žebra, která mi propíchla pravou plíci.
Po tomto incidentu se Sára ode mě vzdálila. I když mě v nemocnici navštěvovala a zůstávala se mnou, od té doby nebyla stejná. Myslel jsem si, že jen potřebuje čas, aby se s tím vyrovnala. Před pěti dny mi však řekla, že po tom, co se stalo, už není stejná osoba a neví, jestli se se mnou cítí v bezpečí, když mě takhle zbili. Upřímně, slyšet to mě bolelo víc než zlomená žebra. Na čas se přestěhovala k rodičům a řekla mi, že potřebuje čas. Mezitím mi neměl kdo pomoci, takže můj bratr opustil své dva syny a ženu, aby se ke mně nastěhoval.
Včera, po čtrnácti dnech ticha, zazvonil zvonek. Byla to Sára. S uslzenýma očima, kruhy pod očima, rozcuchanými vlasy, vypadala jako troska. Pustil jsem ji dovnitř, sedla si na gauč a mlčeli jsme. Byl jsem tak přemožen emocemi, že jsem nevěděl, co dělat. Čekal jsem, až promluví.
Po chvíli začala vzlykat a říkat, že je jí to líto. A pak přišel ten skutečný příběh.
Něco, co jsem předtím nezmínil, je, že Sářina matka je rozvedená a znovu vdaná. Její biologický otec nejenže podváděl její matku, ale byl to také násilnický narkoman, který ji často bil. Když se jednou Sářin bratr snažil matku ochránit, zbil i jeho. Takže když viděla, jak zasahuji a dostávám na budku, spustilo jí to v hlavě nějaké posttraumatické stresové poruchy, které nedokázala ovládat. Proto se ode mě vzdálila, a nakonec odešla.
V těch dvou týdnech, co jsme byli od sebe, sotva jedla nebo spala a měla i velmi temné myšlenky. Řekla mi, že je hrozná přítelkyně, že mě nechala samotného v mém stavu, a že nečeká, že budeme zase spolu, což jsem jí řekl, že není pravda.
Takže před námi je velmi dlouhá cesta. Mojí prioritou číslo jedna je teď dostat ji k terapeutovi, což jsem navrhl, že můžeme dělat společně, pokud se bojí jít sama.
Někteří z vás měli pravdu, že za tím, co se stalo, byl nějaký hlubší problém, ale to jsem nemohl tušit.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
