Článek
Když jsme letos plánovali dovolenou v Itálii, věděl jsem, že je to moje šance. Našel jsem si potápěčské centrum, které nabízelo týdenní kurz pro začátečníky. Mělo to jediný háček. Lenka. Zmínil jsem se o tom jednou a její reakce byla jasná: „Potápění? Zbláznil ses? Vždyť je to nebezpečné! A drahé! Pěkně zůstaneme na souši.“
Věděl jsem, že ji nepřesvědčím. A tak jsem se uchýlil k malé lsti. Řekl jsem jí, že jsem nás oba přihlásil na kurz vaření. Tedy, hlavně sebe. Že se konečně naučím dělat pravou italskou pastu, po které tak touží. Lenka byla nadšená. „To je ten nejlepší nápad, jaký jsi kdy měl, miláčku!“
A tak začala moje dvojí dovolená. Každé ráno jsem dal Lence pusu, vzal si batoh a s větou „Tak já jdu na ty těstoviny!“ jsem odešel. Ale nešel jsem do kuchyně. Mířil jsem do přístavu, do potápěčského centra.
Ten pocit, když jsem se poprvé ponořil pod hladinu, byl nepopsatelný. Ten tichý, modrý svět. Stav beztíže. Hejna barevných ryb. Bylo to jako vstoupit do jiné dimenze. Naše instruktorka, krásná Italka jménem Chiara, byla skvělá. Trpělivě nám všechno vysvětlovala a pod vodou z ní vyzařoval klid a jistota.
Odpoledne jsem se vracel do našeho apartmánu, plný dojmů, se solí ve vlasech a s úsměvem na tváři. A Lence jsem vyprávěl smyšlené příběhy o tom, jaký je rozdíl mezi moukou semolinou a doppio zero a jak správně připravit pesto. Aby to bylo věrohodnější, občas jsem cestou koupil čerstvé těstoviny v místním obchodě a předstíral jsem, že jsem je vyrobil. Lenka mi to věřila a chválila mě, jak jsem šikovný.
Cítil jsem se provinile. Ale zároveň jsem prožíval to nejlepší dobrodružství svého života. A věděl jsem, že kdybych jí řekl pravdu, nikdy bych to nezažil.
Na konci týdne jsem složil zkoušky a dostal jsem potápěčskou licenci. Byl jsem na sebe neuvěřitelně hrdý. A věděl jsem, že teď už musím s pravdou ven.
Večer jsem si sedl s Lenkou na terasu. Místo balíčku údajně vlastnoručně vyrobených těstovin jsem před ni položil svou potápěčskou licenci a pár fotek, které jsem udělal pod vodou.
„Miláčku, musím se ti k něčemu přiznat,“ začal jsem. „Nebyl jsem na kurzu vaření.“
Vyprávěl jsem jí všechno. O svém snu, o svém strachu z její reakce, o té lži, i o tom, jak úžasné to bylo. Lenka byla nejdřív v šoku. Byla naštvaná, že jsem jí lhal. Ale pak, když viděla to nadšení v mých očích a ty fotky z podmořského světa, pochopila.
Pochopila, že to pro mě nebylo jen povyražení. Že jsem si splnil sen. A i když neschvalovala tu lež, byla ráda, že mě vidí takhle šťastného.
Naše dovolená v Itálii nakonec změnila náš vztah k lepšímu. Já jsem našel novou vášeň a odvahu plnit si sny. A Lenka? Ta slíbila, že příště zkusí alespoň šnorchlovat. A já jsem jí slíbil, že už jí nikdy nebudu lhát. A že se spolu opravdu zapíšeme na ten kurz vaření. Protože teď už vím, že to největší dobrodružství je stejně to, které můžeme sdílet spolu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
