Článek
Je zhruba sedm večer a posledních třináct hodin bylo to nejvyčerpanější, co jsem zažil. Ráno jsem se probudil a mobil mi málem explodoval pod náporem upozornění z internetové diskuze, kam jsem včera v zoufalství napsal svůj příběh. První myšlenka? „Sakra, proč jsem proboha svoje osobní problémy troubil do světa?“
Začal jsem projíždět komentáře a byl jsem v šoku. Skoro všichni stáli na mé straně. Celé ráno jsem hledal aspoň jeden jediný komentář, který by se zastal jí, mé přítelkyně Lili. Nepřišel. Nejvíc mě dostaly zprávy od holek, které psaly, že by tohle svému chlapovi nikdy neudělaly, že je to absolutní neúcta. Přesně to jsem si myslel i já.
Ale abyste pochopili, co se stalo pak, musím se vrátit k včerejší noci.
Když Lili naštvaně vypadla z mého bytu poté, co jsem jí řekl, že by jí taky vadilo, kdybych si domů pozval svou ex, aby se o mě „opřela“, nevolal jsem jí ani nepsal. Byl jsem nepříčetný. Sedl jsem si na gauč a zkoušel dýchací cvičení, abych se uklidnil. Nešlo to. Pořád se mi v hlavě ozývala ta věta jejího ex, Kryštofa: „Chceš, abych odešel?“ Ta jeho drzost mě posílala do jiné galaxie a byl jsem kousíček od toho, abych totálně vybouchl. Jediné, na co jsem myslel, bylo, že tomu frajerovi rozbiju hubu. Všechny uklidňující metody selhávaly. Tak jsem to vzdal, vzal telefon a řekl: „Siri, zavolej fotrovi.“
Nevěděl jsem, co mu řeknu, ale věděl jsem, že jestli mě někdo dokáže srovnat, je to on. Táta to zvedl a jeho první slova byla: „Čau, už jsem to viděl, Sparta jim zase naložila.“ Musel jsem se zasmát. „Ne, kvůli tomu nevolám, tati. Strašně jsem se pohádal s Lili… Jsem fakticky nasranej a nechci udělat nějakou blbost.“
„Brzdi, brzdi. Kde jsi? Jsi s ní? Jste v pohodě?“ zeptal se. „Jsem doma, sama. Zrovna vypadla. Jsem v klidu, jen nevím, co mám dělat.“
Následovalo dlouhé ticho. Pak se táta zhluboka nadechl a řekl: „Tak povídej.“ A já mu odvyprávěl celý příběh, stejně jako vám. Celou dobu byl potichu, neřekl ani slovo. Když jsem skončil, zeptal se jen: „A jak ten Kryštof vypadal?“ Ta otázka mě zaskočila. Proč je to sakra důležité? „Já nevím, byl to běloch s dlouhými kudrnatými vlasy. Proč?“ Táta se nedal: „Ne, ne. Jak byl vysokej?“ „Cože? Tati… já nevím, měl tak metr sedmdesát pět, maximálně.“ Táta se zasmál: „Tak to vysvětluje ty jeho boty s tlustou podrážkou. Chlapský ekvivalent podpatků.“ Nemohl jsem se neusmát. Můj táta je génius, nedokážu být naštvaný, když mě rozesměje.
Pak ale zvážněl. „Říkal jsi, že mu Lili řekla, ať jde, až když ses začal fakticky štvát, že jo?“ „Jo,“ odpověděl jsem. Zase pauza. „Marku, nepřekvapilo by mě, kdyby to bylo mnohem hlubší. To, že zakročila, až když viděla, že jsi doopravdy naštvaný, mluví za vše. Chlapče, měříš metr osmdesát pět a vážíš skoro devadesát kilo. Byl jsi ponížený ve vlastním domě od chlapa, kterého neznáš. Když se žena o někoho stará, to poslední, co chce, je, aby mu hrozilo nebezpečí. Ona přesně pochopila, co by se stalo, kdyby se situace dál stupňovala. A rozhodla se dostat z nebezpečí jeho. Ne tebe. A pak ještě svalila vinu na tebe a odešla. Upřímně, synu, kde si myslíš, že teď je?“
Neřekl jsem nic. Věděl jsem, co naznačuje.
„Vím, že to bolí,“ pokračoval, „ale slib mi, že neuděláš nic iracionálního. Ona se rozhodla. Neztrácej sám sebe kvůli něčemu, co bude na mapě tvého života jen malý hrbol. Jsem na tebe neskutečně pyšný. Je ti dvaadvacet, bydlíš sám v Brně, máš srovnaný život. To je vzácné. Ta pravá ženská, jako pro mě tvoje máma, ti vejde do života, když to budeš nejmíň čekat. Neplýtvej energií. Všechno se děje z nějakého důvodu.“ Poděkoval jsem mu a zavěsili jsme.
Dopoledne mi Lili bombardovala telefon omluvami. Nereagoval jsem. Ale máme za sebou dva a půl roku. Cítil jsem povinnost to vyřešit. Když mi asi v jednu zavolala, zvedl jsem to. Plakala, prosila, omlouvala se. A já… já jsem místo hněvu nebo smutku cítil lhostejnost. Dohodli jsme se, že přijde ve tři.
Přišla. Plakala a usmívala se zároveň. A já zase cítil jen tu prázdnou lhostejnost. Dva a půl roku v háji. Žena, na které mi ještě před 24 hodinami tak záleželo, teď stála přede mnou a já necítil nic.
„Lili, je mezi námi konec,“ řekl jsem. Zůstala zírat. „Cože?“ „Je konec,“ zopakoval jsem. Začala hystericky plakat a prosit, že mě miluje. A to mě zlomilo. Ne tak, jak chtěla. Všechna ta bolest a zlost se ze mě začala valit jako přílivová vlna.
„Ty jsi se rozhodla to ukončit, když sis za mými zády pozvala ex do mého bytu! Přes to se odmítám přenést! Proč bych měl zůstávat s někým, kdo mi nekryje záda?“ křičel jsem. Zhroutila se.
Už jsem neměl sílu do ní dál rýt. Seděl jsem a poslouchal její pláč. A v hlavě mi pořád dokola zněla jedna myšlenka, inspirovaná mým oblíbeným rapperem: „Radši budu mít věrnost než lásku. Protože láska nic neznamená. Láska je jen pocit. Můžeš někoho milovat a stejně mu vrazit nůž do zad. Ale věrnost… to je čin. Můžeš mě milovat nebo nenávidět, ale pořád mi budeš krýt záda.“
Její slova už nic neznamenala. Její činy z předešlé noci řekly všechno. Ztratil jsem v ni důvěru i pocit loajality. A bez toho vztah neexistuje.
„Lili, prosím, je konec. Tady se nedá nic zachránit,“ řekl jsem už klidněji. Pomohl jsem jí sbalit si věci do pytle. Nechala klíče na stole a odešla.
Teď tu sedím a snažím se zpracovat, co se stalo. Bolí to. Sakra, že to bolí. Pořád ji miluju. Ale vím, že jsem udělal to nejlepší pro sebe. Děkuju všem, co si tohle přečetli. Potřeboval jsem to ze sebe dostat.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
