Článek
S Evou to bylo fajn, fakt. Na začátku. Byla chytrá, vtipná, a její zápal pro veganství… no, obdivoval jsem to. Sám sice maso jím, ale respektoval jsem její volbu a nikdy jsem s tím neměl problém. Až donedávna. Kámen úrazu? Moje Micka. Obyčejná mourovatá kočka, kterou jsem si před pár lety vzal z útulku. Pro mě to není jen zvíře, je to parťák, člen rodiny. A Micka, jak už to kočky mívají, je masožravec. A občas, jako správná šelma, chytí i nějakou tu myš.
A právě tohle začalo Evě strašně vadit. Zprvu to byly jen takové poznámky, že je to vlastně hrozné, podporovat ten masný průmysl granulemi a konzervami pro kočky, a že ty myši jsou taky živí tvorové. Chápal jsem její úhel pohledu, i když jsem namítal, že kočka je prostě kočka. Jenže postupem času její názory nabíraly na síle. Prý jestli to s tím veganstvím myslím alespoň trochu vážně a jestli ji miluju, tak bych měl Micku dát pryč. Pryč! Jako bych měl vyhodit starý kabát. Prý bychom si mohli pořídit králíka nebo morče. Byl jsem v šoku. „Evi, přes tohle prostě nejede vlak,“ řekl jsem jí naprosto jasně. Micka zůstane.
Ona se ale nechtěla vzdát. Začala být protivná, tlačila na mě, že Micka je „symbol utrpení zvířat“ a že náš společný byt nemůže být „kontaminován“ takovou energií. Bylo to čím dál tím horší. A já si, i díky pár rozhovorům s kamarády, kterým jsem se svěřil, začal uvědomovat, že tohle možná není jen o jejím extrémním pohledu na veganství. Že je to možná… o kontrole? Když se ohlédnu zpátky, vidím tam i další náznaky. Drobnosti, kterým jsem dřív nepřikládal váhu, protože jsem byl asi trochu zaslepený láskou, nebo co. Jakoby jí vadilo, že mám svůj svět, svoje zájmy, kamarády… a Micku.
Nakonec jsem to už nevydržel. Zavolal jsem jí, když byla zrovna u rodičů. Řekl jsem jí na rovinu, že Micku za žádných okolností pryč nedám. A že vzhledem k tomu, jak rozdílné máme názory na takhle zásadní věci, a po těch všech hádkách, si myslím, že bude lepší, když půjdeme každý svou cestou. Dodal jsem, že si zaslouží partnera, který bude sdílet její hodnoty na sto procent. Chvíli bylo ticho, pak se zeptala: „Takže… rozchod?“ Potvrdil jsem to. Trochu se rozčílila, to jo, ale vlastně to celé proběhlo klidněji, než jsem čekal. Možná i jí se ulevilo.
Takže tak. Jsme od sebe. Micka spokojeně přede vedle mě na gauči, já ji drbu za ušima a i když je mi smutno z toho, jak to s Evou dopadlo, vím, že jsem udělal správnou věc. Někteří vegani jsou možná ze začátku trochu horlivější, než najdou tu správnou míru, ale tohle bylo myslím už trochu moc. A hlavně – nikdo nemá právo nutit vás zbavit se někoho, koho milujete. Ani když ten někdo má čtyři packy a vousky.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
