Článek
Musím se vám k něčemu přiznat. Je to taková moje malá, možná trochu dětinská, ale o to uspokojivější partyzánština. Zásadně se nedívám na lidi v drahých autech.
Představte si tu situaci, znáte ji určitě všichni. Stojíte na přechodu, čekáte na zelenou. Z vedlejší ulice se pomalu, ale s hlasitým túrováním motoru, přiřítí obrovské černé SUV, nejlépe BMW X6 nebo Audi Q8. Zastaví těsně před přechodem, z oken duní nějaký příšerný rap a vy přes tónovaná skla tušíte siluetu řidiče – sluneční brýle, i když je pod mrakem, a ten samolibý výraz, který říká: „Tak se dívej, lůzo. Dívej se na můj úspěch. Obdivuj mě.“
A já? Já v tu chvíli schválně otočím hlavu na druhou stranu. Začnu si s obrovským zaujetím prohlížet fasádu protějšího domu. Zkoumám praskliny v omítce. Počítám holuby na střeše. Nebo si začnu vázat tkaničku, i když mám boty na zip. Cokoliv. Jen abych mu nedala to, pro co si přijel. Ten obdivný, nebo aspoň závistivý pohled.
Je to moje malá soukromá válka. Vím, že tím nezměním svět. Vím, že je spousta slušných a pracovitých lidí, co mají drahá auta, protože si na ně poctivě vydělali. Tohle nedělám kvůli nim. Dělám to kvůli těm arogantním pitomcům, kteří si myslí, že auto za tři miliony jim dává právo chovat se jako králové silnic a že my ostatní z nich musíme padnout na zadek.
Ten pocit, když se na semaforu konečně rozsvítí zelená, já přejdu po přechodu a ani jednou se na to jejich naleštěné monstrum nepodívám, je k nezaplacení. Vím, že jsem mu zkazila den. Nebo aspoň tu jednu vteřinu, kdy čekal na mé uznání. A to mi stačí. Je to sice malicherné, já vím. Ale v tomhle světě plném okázalého luxusu a prázdných gest je to moje malá, tichá radost. Moje malá pomsta jejich egu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
