Článek
Slunce toho letního odpoledne příjemně hřálo a já jsem se pomalu procházela po naší tiché vilové čtvrti. Byla jsem v devátém měsíci těhotenství a do termínu porodu zbývaly pouhé dva týdny. Každodenní procházka pro mě byla jediným cvičením, které jsem ještě zvládala, a zároveň chvilkou klidu, kdy jsem si mohla v hlavě přehrávat všechny přípravy na příchod naší holčičky. S rukou položenou na obrovském břiše jsem snila o budoucnosti a užívala si poslední dny, kdy jsme s manželem ještě jenom dva. Netušila jsem, že tato idylická chvíle bude za okamžik brutálně přerušena zážitkem, na který do smrti nezapomenu.
Najednou jsem si na protějším chodníku všimla dvou mužů. Jeden, zjevně senior v pokročilém věku, ležel bezmocně na zemi. Nad ním se skláněl jeho syn, sám už ne zrovna mladík, a marně se ho snažil postavit na nohy. Vedle nich stálo takové to chodítko, co není úplně invalidní vozík, ale má malé sedátko. Bylo mi okamžitě jasné, že jsou v koncích. Moje první myšlenka byla bez zaváhání pomoci. „Dobrý den, nepotřebujete pomoc?“ zavolala jsem na ně přes ulici a aniž bych čekala na odpověď, opatrně jsem se vydala k nim.
Když jsem došla blíž, viděla jsem zoufalství v očích obou mužů. Syn, mohl se jmenovat třeba Petr, mi s vděčným kývnutím udělal místo. Společně jsme se pokusili starého pána, říkejme mu pan Vlastimil, zvednout. Ale bylo to marné. Pán byl jako z olova, absolutní mrtvá váha, neschopen sebemenší spolupráce. Každý pokus byl jen trhnutím, které projelo celým mým tělem a nebezpečně napnulo svaly na břiše. Okamžitě mi hlavou prolétla panická myšlenka na miminko. Co když mu ublížím? Nikdy jsem nikoho takhle nezvedala a bylo zřejmé, že ani syn s tím nemá žádné zkušenosti.
S každým dalším neúspěšným pokusem rostla v synovi nervozita. Neustále navrhoval nové a nové způsoby, jak otce zvednout, ale jeho rady byly čím dál tím víc povýšené a netrpělivé. „Musíte ho chytit tady,“ dirigoval mě. „A teď zabereme na tři!“ Jeho tón byl, jako kdybych byla neochotný zaměstnanec, a ne těhotná žena, která se jim z dobré vůle snaží pomoci. Po několika marných pokusech, kdy jsem cítila, jak se mi dělá slabo, jsem to už musela říct. „Promiňte,“ vydechla jsem. „Jsem v devátém měsíci, opravdu nevím, jak moc vám budu platná.“
Čekala jsem pochopení, možná omluvu, že si mého stavu nevšimli. Místo toho přišel šok. Syn i otec se na mě podívali s podrážděnou arogancí. „Však ono to bude hned hotové, když nám prostě pomůžete,“ odsekl syn Petr jízlivě. V tu chvíli jsem měla pocit, jako by mě někdo polil ledovou vodou. Ta nevděčnost a hrubost mě naprosto ohromily. Stála jsem tam, s obrovským břichem, zadýchaná, a oni se na mě dívali s despektem, jako bych se jen snažila vymluvit z nějaké nepříjemné povinnosti.
Snažila jsem se zachovat klid a nabídla jiné řešení, které by neohrozilo mě ani mé dítě. „Podívejte, já bych mohla zkusit zazvonit tady na sousedy, určitě nám někdo pomůže,“ navrhla jsem a ukázala na okolní domy. Syn Petr ale můj nápad okamžitě smetl ze stolu. „Ne, ne, to je zbytečné,“ zavrhl to a znovu mi začal dávat pokyny, jak mám jeho otce zvedat. Jeho příkazy mě už doopravdy rozčilovaly. Bylo v nich tolik arogance, jako by moje pomoc byla samozřejmostí, kterou si může nárokovat.
Když viděl, že se k dalšímu zvedání nemám, zkusila jsem poslední logickou možnost. „Víte co, pokud nechcete žádat o pomoc sousedy, možná byste mohli zavolat záchrannou službu. Vždyť od toho tu jsou, pro staršího pána po pádu přijedou hned.“ V tu chvíli se ozval i do té doby mlčící otec. Pan Vlastimil na mě pohrdavě mlaskl, podíval se na svého syna a pronesl slova, která mi vyrazila dech a zabolela jako facka: „Proč nám vlastně nepomáhá?“
Ta otázka, pronesená tak, jako bych tam ani nebyla, mě naprosto paralyzovala. Dívala jsem se z jednoho na druhého a nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Já, žena dva týdny před porodem, která se jim ze všech sil snažila pomoci a riskovala při tom zdraví svého nenarozeného dítěte, jsem byla v jejich očích ta špatná. Ta, která „nepomáhá“. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy bezmoci a vzteku. Jak je možné, že jsou někteří lidé tak neuvěřitelně bezohlední a sobečtí?
Svět se na chvíli zastavil. Cítila jsem se naprosto ponížená a zrazená. Můj dobrý úmysl byl pošlapán a obrácen proti mně. Tito dva muži neviděli mé obrovské břicho, neviděli můj strach a mé vyčerpání. Viděli jen nástroj, který nesplnil jejich očekávání, a neváhali mi to dát patřičně najevo. Ta absurdita celé situace byla k neunesení. Byla jsem chycena v pasti mezi snahou být dobrým člověkem a nutností chránit to nejcennější, co jsem v sobě nosila.
Jejich slova mi zněla v uších jako ozvěna. „Proč nám nepomáhá?“ Ta otázka nebyla jen dotazem, byla obviněním. Obviněním z lenosti, z nedostatku ochoty, ze sobectví. Přitom právě oni byli ti, kteří sobecky ignorovali můj zjevný stav a odmítali jakékoliv jiné řešení než to, které vyžadovalo, abych riskovala. Stála jsem tam jako opařená a přemýšlela, jestli se mi to celé jen nezdá. Byla to noční můra za bílého dne.
Naštěstí, právě když jsem byla na pokraji zhroucení, kolem projíždělo auto. Bez přemýšlení jsem mu skočila do cesty a mávala jako smyslů zbavená. Řidič, naštěstí všímavý muž středního věku, okamžitě zastavil. Ukázalo se, že je to soused z nedalekého domu. Během minuty pochopil situaci, aniž bych musela cokoliv zdlouhavě vysvětlovat. Řekl, že se hned vrátí, a za okamžik byl zpátky se svými dvěma dospívajícími syny.
Kontrast byl neuvěřitelný. Soused, pan Novák, a jeho chlapci byli ztělesněním slušnosti a efektivity. Bez zbytečných řečí a s naprostou samozřejmostí starého pána Vlastimila profesionálním hmatem zvedli a posadili na jeho chodítko. Celá akce netrvala ani minutu. Bylo to tak rychlé a jednoduché, což jen podtrhovalo absurditu toho, čím mě ti dva muži předtím nutili projít. Byla jsem jim neskonale vděčná, nejen za pomoc, ale za záchranu z té toxické situace.
Jakmile byl pan Vlastimil bezpečně na nohou, poděkoval on i jeho syn pouze panu Novákovi a jeho hochům. Mě naprosto ignorovali. Ani pohled, ani slovo díků, ani náznak omluvy. Jako bych se vypařila. Pomalu jsem se bez jediného slova otočila a odcházela pryč. Cítila jsem na zádech jejich pohledy, ale už jsem se neohlédla. Ten pocit trapnosti a nespravedlnosti byl téměř hmatatelný.
Cestou domů se mi v hlavě stále dokola opakovala ta strašná otázka: „Proč nám vlastně nepomáhá?“ Klid z mé odpolední procházky byl ten tam. Místo něj jsem cítila jen hořkost a zklamání z lidské povahy. Snažila jsem se být laskavá a nápomocná, ale dočkala jsem se jen nevděku a urážek. Tento zážitek mi zanechal v duši hlubokou jizvu a bolestné poznání, že dobrý skutek může být někdy skutečně po zásluze potrestán.
Když jsem konečně dorazila domů, rozplakala jsem se manželovi v náručí. Vyprávěla jsem mu celý ten ponižující příběh a on mě jen tiše držel a hladil po vlasech. Ten den jsem se naučila krutou lekci. Že moje ochota pomáhat musí mít své hranice, a tou nejdůležitější hranicí je bezpečí mé a mého dítěte. A že i když to bolí, někdy je prostě nutné odejít od lidí, kteří si vaši pomoc nezaslouží a ještě vám za ni spílají.
