Článek
Moji rodiče byli zděšeni. Představa jejich jediné dcery, jak stojí sama u silnice se zdviženým palcem, pro ně byla ztělesněním noční můry. Ale já jsem byla plná mladistvého odhodlání a víry v dobro lidí. A první týden mé cesty mi dával za pravdu.
Itálie byla nádherná a Italové neuvěřitelně přátelští. Stopování šlo jako po másle. Svezla mě parta studentů z Bologne, se kterými jsme zpívali v autě. Zastavila mi milá rodinka jedoucí na výlet k jezeru Garda. Vzala mě i stará paní v malém Fiatu, která na mě celou cestu mluvila italsky, i když jsem jí nerozuměla ani slovo. Moje počáteční nervozita se rychle rozplynula a nahradil ji pocit naprosté svobody a dobrodružství. Cítila jsem se jako hrdinka z nějakého filmu. Až do toho osudného dne někde v pustině jižního Toskánska.
Vysadil mě tam starší pár, který jel jen do vedlejší vesnice. Ocitla jsem se na opuštěné okresní silnici uprostřed ničeho. Kolem mě byly jen olivové háje, rozpálený asfalt a ticho, přerušované jen cvrkotem cikád. Bylo poledne, slunce pálilo a auta téměř nejezdila. Stála jsem tam hodinu. Dvě hodiny. Moje zásoba vody se tenčila a mé sebevědomí s ní. Začínala jsem být zoufalá.
A pak se na horizontu objevil. Obrovský, starý, trochu orezlý kamion, který se ke mně pomalu blížil jako prehistorické zvíře. Zoufale jsem na něj mávala. K mému úžasu začal brzdit a s hlasitým zasyčením zastavil kousek ode mě. Otevřely se dveře spolujezdce a z kabiny se na mě podíval muž. Mohlo mu být kolem padesáti, měl husté černé vousy, na sobě propocené tílko a v jeho očích byl unavený, nečitelný výraz. Neřekl ani slovo. Jen na mě kývl hlavou směrem k sedadlu, jako by říkal „tak polez“.
V tu chvíli se mi v hlavě rozezněly všechny alarmy. Vybavily se mi všechny hororové filmy, všechny varovné příběhy, které mi vyprávěla matka. Ale byla jsem unavená, zoufalá a bylo mi strašné horko. Přemluvila jsem sama sebe, že je to jen obyčejný řidič. S bušícím srdcem jsem si hodila krosnu na záda a vylezla jsem do vysoké kabiny.
Jakmile jsem zavřela dveře, ticho v kabině bylo téměř hmatatelné. Rušil ho jen monotónní zvuk motoru. Řidič se na mě ani nepodíval, zařadil a rozjel se. Snažila jsem se prolomit ledy. „Hello, do you speak English?“ zkusila jsem to. Jen zavrtěl hlavou. Zkusila jsem svou lámanou italštinou říct, kam jedu. Jen něco nesrozumitelně zamručel. A pak ztichl.
A tehdy jsem si toho všimla. Toho pachu. V kabině byl zvláštní, těžký, nasládlý a zároveň pronikavě ostrý zápach. Nedokázala jsem ho identifikovat. Byl to nějaký chemický postřik? Nebo něco horšího? Moje fantazie se rozjela na plné obrátky. Začala jsem si všímat detailů. Ošoupané čalounění, malý křížek visící na zrcátku, ale i podezřelá skvrna na podlaze. Každý ten detail v mé hlavě potvrzoval tu nejhorší možnou variantu. Tenhle muž je únosce. Nebo sériový vrah. Nebo obojí.
Jeli jsme mlčky snad hodinu. Každý kilometr byl pro mě utrpením. Křečovitě jsem v kapse svírala pepřový sprej a plánovala jsem si únikovou strategii. Až zastaví na semaforu, vyrazím dveře a uteču. Ale my jsme jeli po opuštěných silnicích, kde žádné semafory nebyly. Můj strach se stupňoval. Byla jsem přesvědčená, že jedu na svou poslední cestu.
Po další hodině, která mi připadala jako věčnost, sjel z hlavní silnice na velký, opuštěný odpočinkový plac pro kamiony. Zastavil motor. Ticho bylo najednou ještě děsivější. Otočil se na mě. V jeho očích byl stále ten stejný, nečitelný výraz. Řekl něco rychle italsky, čemuž jsem nerozuměla, a ukázal na zadní část kamionu. Pak si poklepal na břicho a udělal gesto, jako že jí. V mé hlavě to znamenalo jediné: „Teď tě zamknu dozadu a pak si tě dám k večeři.“ Byla jsem paralyzovaná strachem.
On ale jen vystoupil, obešel auto a s hlasitým skřípěním otevřel obrovské zadní dveře návěsu. A v tu chvíli mě do nosu udeřila plná síla toho pachu. A já jsem konečně poznala, co to je. Nebyly to žádné chemikálie. Byl to sýr.
Řidič se na mě usmál, poprvé za celou cestu, a pokynul mi, ať jdu blíž. Opatrně jsem vylezla z kabiny a nahlédla dovnitř. Celý návěs, od podlahy až po strop, byl naplněný obrovskými, zlatavými koly parmezánu. Bylo jich tam stovky. Ta vůně byla omamující.
Řidič, můj domnělý vrah, vytáhl z kabiny velký nůž, odkrojil z jednoho kola malý, trojúhelníkový kousek a podal mi ho s hrdým úsměvem. „Parmigiano Reggiano,“ řekl a pohladil to obrovské kolo s láskou, jako by to bylo jeho dítě.
Vzala jsem si ten kousek sýra. A pak jsem se rozesmála. Smála jsem se tak, až mi tekly slzy. Smála jsem se úlevou, smála jsem se své vlastní hlouposti a paranoie. Řidič na mě chvíli nechápavě koukal, ale pak se začal smát se mnou.
Seděli jsme na kraji silnice, v prachu a horku, a jedli jsme ten nejlepší parmezán, jaký jsem kdy v životě ochutnala. Pomocí rukou a nohou mi vysvětlil, že vozí sýr z Parmy do Neapole. Byl to jen obyčejný, hodný chlap, který mi chtěl pomoct a ještě se se mnou podělit o svůj náklad.
Ten den jsem se naučila důležitou lekci. Že ten největší strach si často vytváříme jen ve své vlastní hlavě. A že svět je možná plný nebezpečí, ale také je plný obyčejných, laskavých lidí. A někdy, i když máte největší strach, se ukáže, že jediné, co vám doopravdy hrozí, je, že vás někdo unese do světa plného vynikajícího italského sýra. A to je vlastně docela hezká představa.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
