Článek
Byla jsem skeptická. Představa, že si budu prohlížet profily cizích mužů a hodnotit je jako zboží v supermarketu, mi byla proti srsti. Ale po dalším osamělém víkendu stráveném u televize jsem si řekla, že to zkusím. Co můžu ztratit? Založila jsem si profil na jedné z těch „serióznějších“ seznamek.
První dny byly peklem. Zprávy od podivínů, nevyžádané fotografie a muži, jejichž jediným konverzačním uměním byla otázka „Jak je?“. Už jsem to chtěla vzdát. A pak se objevil on. Pavel. Jeho profil byl jiný. Měl vtipně a inteligentně napsaný popisek. A hlavně, ty fotky. Na jedné stál na vrcholu Sněžky, usmíval se a vypadal sportovně. Na druhé byl se psem, na další hrál na kytaru. Vypadal jako sympatický, aktivní muž kolem čtyřicítky, s jiskrou v oku a bez zoufalé potřeby se okamžitě pářit.
Napsal mi jako první. Jeho zpráva byla originální a vtipná. Dali jsme se do řeči a naše konverzace plynula neuvěřitelně přirozeně. Psali jsme si několik hodin denně, celý týden. Měli jsme stejný smysl pro humor, podobné názory na život. Byla jsem nadšená. Měla jsem pocit, že jsem našla jehlu v kupce sena. Že jsem narazila na normálního, chytrého a zábavného chlapa.
Po týdnu psaní navrhl, že bychom se mohli konečně vidět. „Už mě nebaví psát si s písmenky, chci vidět tu ženu, co se za nimi skrývá,“ napsal. Srdce mi poskočilo. Souhlasila jsem. Domluvili jsme si schůzku na následující sobotu odpoledne v jedné klidné kavárně v centru Prahy.
Celou sobotu jsem byla nervózní. Třikrát jsem si změnila oblečení. Pečlivě jsem se nalíčila. Své nejlepší kamarádce jsem poslala fotku jeho profilu, jméno a adresu kavárny. „Kdybych se do osmi neozvala, zahaj pátrací akci,“ napsala jsem jí v legraci. Byla jsem nervózní, ale zároveň plná naděje. Co když je to on? Ten pravý?
Do kavárny jsem dorazila o pět minut dřív. Vybrala jsem si stůl s dobrým výhledem na dveře. Objednala jsem si vodu a čekala jsem, srdce mi bušilo jako o závod. Každého muže kolem čtyřicítky, který vešel, jsem si podezřívavě měřila. Nebyl to on. Uběhlo pět minut. Deset. Začínala jsem být nervózní. Co když nepřijde?
A pak se otevřely dveře a vešel muž. Byl to starší pán, mohlo mu být tak šedesát. Prošedivělé, řídké vlasy, kulaté břicho, které se mu rýsovalo pod napnutým tričkem, a unavený výraz v obličeji. Rozhlédl se po kavárně, jeho pohled se zastavil na mně a na tváři se mu objevil široký úsměv. A zamířil si to přímo k mému stolu. „Chudák, asi si mě s někým plete,“ pomyslela jsem si a připravovala jsem se na to, že ho zdvořile odmítnu.
On ale bez zaváhání přistoupil k mému stolu. „Ahoj Jano, tak konečně naživo!“ řekl a natáhl ke mně ruku. „Já jsem Pavel.“
Zůstala jsem na něj zírat. Můj mozek se to snažil zpracovat. To přece nemůže být on. To musí být nějaký omyl. Jeho otec? Strýc? Podívala jsem se mu do tváře. A v tom jeho úsměvu, v tom tvaru očí, jsem s hrůzou poznala ten obličej z profilové fotky. Jen o dvacet let a dvacet kilo starší.
Potřásla jsem mu rukou, která byla jako leklá ryba, a snažila jsem se ze sebe vypravit nějaký zvuk. „Dobrý den,“ zamumlala jsem. Posadil se naproti mně a začal vesele štěbetat. Byl jsem v naprostém šoku. Nenápadně jsem pod stolem na mobilu znovu otevřela jeho profil. Ano. Ten muž na fotce a ten muž přede mnou byli technicky vzato stejná osoba. Ale dělilo je od sebe celé jedno desetiletí a kompletní sada vlasových folikulů.
Ten rozhovor byl utrpení. On byl veselý, vtipkoval, ale já jsem ho sotva vnímala. Celou dobu jsem jen zírala na jeho tvář a snažila se najít nějakou podobu s tím mužem z fotografie. Bylo to jako sledovat film se špatným dabingem. Hlas byl stejný jako v mých představách, ale obraz absolutně neseděl.
Asi po dvaceti minutách trapného mlčení z mé strany jsem sebrala odvahu. „Pavle,“ řekla jsem co nejjemněji. „Nezlobte se, že se ptám, ale na těch fotkách na profilu vypadáte… trochu jinak.“
On se jen zasmál, jako by to byla ta nejvtipnější věc na světě. „No jo, to víte,“ mávl rukou. „To je fotka pár let stará. Ale co, úsměv mám pořád stejnej, ne?“
„Pár let?“ opakovala jsem nevěřícně. „Té fotce je minimálně dvacet let!“ „Ale prosím vás, tak patnáct, víc ne,“ bránil se. „Hlavní je přece, že duše je mladá!“
V tu chvíli jsem věděla, že musím pryč. Dopila jsem svou vodu a začala jsem se zvedat. „Promiňte, Pavle, už budu muset jít, ještě si musím něco zařídit.“ Jeho úsměv povadl. Vypadal upřímně zklamaně. Zřejmě si vůbec neuvědomoval, že udělal něco špatně.
Odešla jsem z kavárny a venku jsem se zhluboka nadechla. Cítila jsem směsici vzteku, zklamání a absurdního pobavení. On mi nelhal ve zprávách. Byl vtipný, byl inteligentní. Ale lhal mi tím nejdůležitějším – svou vlastní tváří. Myslel si, že mě naláká na dvacet let starou fotku a já pak budu tak okouzlená jeho osobností, že ten malý detail prostě přehlédnu.
Můj první pokus o online randění skončil naprostým fiaskem. Ale dal mi cennou lekci. Že na internetu není nic takové, jak se na první pohled zdá. A že pokud muž tvrdí, že jeho fotka je jen „pár let stará“, znamená to v překladu, že byla pořízena v jiném tisíciletí. A od té doby mám nové pravidlo: žádné rande, dokud neproběhne krátký kontrolní videohovor. Ušetří to spoustu času a zklamání.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
