Článek
Jmenuju se Eva, je mi šestadvacet a fakt nevím, kudy kam. Makám jako zdravotní sestra na dětské JIPce, což, jak si asi dovedete představit, není žádný med. Často tam nechám padesát hodin týdně a jo, přiznám se, občas si musím na chvilku někam zalézt a uronit slzu, protože ty osudy malých pacientů jsou prostě… těžký. Ale co je podstatné – moje výplata táhne celou naši domácnost. Složenky, jídlo, hypotéka, prostě všechno.
Můj manžel Tomáš, o rok mladší, má sice titul z vysoké, ale že by se nějak hrnul do hledání pořádné práce, to se říct nedá. Dvakrát týdně si odskočí na pár hodin na brigádu do místního supermarketu a zbytek času? No, ten tráví hlavně u počítače, kde paří League of Legends, nebo se svým nejlepším kamarádem Martinem. Aby bylo jasno, všechno, co se ten den stalo, bylo v souladu s tehdy platnými covidovými opatřeními, na to jsem si dala pozor.
A teď k té sobotě. Po nekonečných osmnácti měsících od svatby to měla být naše první, PRVNÍ společná volná sobota. Měsíce jsem Tomáše přemlouvala, aby si konečně zkusil prohodit směnu, abychom si udělali hezký den. Naplánovali jsme si výlet do jedné fajn záchranné stanice pro zvířata, fakt jsem se těšila jako malá holka na Vánoce.
Jenže Tomáš pojal začátek dne poněkud… svérázně. Ještě než jsem se vůbec probudila, vypařil se na snídani. S Martinem, samozřejmě. Když jsem kolem deváté zjistila, že byt zeje prázdnotou, volala jsem mu, kde jako je. Prý pomáhá Martinovi montovat nějaká světla a na tu stanici stejně předpovídali déšť, tak co bychom tam jako dělali, že jo. Skvělý přístup.
Domů se uráčil dostavit až kolem jedné. Chvíli se jen tak povaloval, pak si samozřejmě musel dát pár her na počítači, aby se odreagoval, ale aspoň tedy slíbil, že večer spolu uvaříme večeři. Dobře, říkala jsem si, aspoň něco. Jenže v pět odpoledne byl zase ten tam. Zase za Martinem, prý něco urgentně potřeboval vyřešit. Znáte to.
Já jsem se mezitím, abych neseděla doma jako pecka, vydala na nákup. Řidičák kvůli nějakým zdravotním patáliím nemám, takže hezky po svých, pěšky, a jak na potvoru začalo lít jako z konve. Dorazím domů, promoklá na kost, a co čert nechtěl, zjistím, že jsem si samozřejmě zabouchla klíče. Volám Tomášovi, vím, že je s Martinem někde kousek od baráku, tak pět minut autem. Řekl, že hned vyrazí. Tak tam sedím na studených schodech, v tom odporném podzimním dešti, a čekám. Za třičtvrtě hodiny, kdy už jsem drkotala zuby zimou, volám znovu. Představte si, on ještě ani nevyjel! Nakonec se teda s velkou nevolí dostavil, z auta jenom líně cvaknul dálkovým ovladačem, aby se otevřela garáž, abych mohla proklouznout dovnitř, a zase odfrčel. Ani pápá, ani jestli jsem v pohodě. Prostě nic. To už jsem měla fakt dost.
V deset večer už mi to nedalo a volala jsem mu, kde zase trčí. Telefon, podržte se, zvedl Martin. Prý Tomáš zrovna řídí, jsou na cestě někam hodinu daleko, aby něco „zařídili“. V tu chvíli se ve mně něco definitivně zlomilo. Ta lhostejnost mě úplně opařila.
Bylo půl jedenácté. Už jsem toho měla po krk. Šla jsem rovnou do postele. Napsala jsem mu jenom krátkou esemesku, že jsem totálně naštvaná, že s ním dneska už nechci ani promluvit a ať mě prostě nechá na pokoji. A že jestli si mě nedokáže vážit víc než svého kamaráda, zvlášť po tomhle parádním dni, na který jsem se tak těšila a který pro mě měl být něčím výjimečným, tak ať si klidně stele u Martina na gauči nebo kde chce. Mimochodem, ten jeho slavný Martin ani nepracuje, takže mají na sebe času víc než dost, hlavně když já jsem v práci a snažím se vydělat na náš život.
Vím naprosto přesně, co bude následovat. Bude uražený jak turecký paša. A vím, že to okamžitě poběží vykládat Martinovi, a ten mu samozřejmě do hlavy natlačí, jaká jsem semetrika a že to moc hrotím. Ale vážně to hrotím? Copak chci tak moc?
Není to tak, že bychom takoví byli vždycky. Vůbec netuším, co se stalo, kde se to takhle zvrtlo. Jsem si skoro jistá, že v tom není žádná jiná ženská, to bych asi poznala. A rozhodně si o tomhle všem chci s Tomášem vážně promluvit, ale ne ve čtyři ráno, až se možná vrátí domů a bude mít „náladičku“. Potřebuju, aby konečně pochopil, jak se cítím. Ale někdy mám pocit, že mluvím do zdi a on si stejně pojede tu svou.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
