Článek
Během pohovoru mi nabídli nástupní plat, který mi v tu chvíli připadal jako astronomická částka. V hlavě jsem si okamžitě začala plánovat, co všechno si za ty peníze pořídím.
Konečně si budu moct pronajmout vlastní malý byt a vymanit se ze studentské koleje. Konečně si budu moct koupit ty krásné boty, které jsem viděla ve výloze. Konečně budu moct chodit s kamarády na večeře a nebudu muset počítat každou korunu. Moje představa dospělosti byla zalitá sluncem a voněla svobodou. Byla jsem přesvědčená, že můj život plný finanční nezávislosti a skvělých zážitků právě začíná.
První měsíc v práci byl skvělý. Byla jsem nadšená, učila jsem se nové věci a poctivě jsem pracovala. Celý ten měsíc jsem žila v radostném očekávání dne D – dne mé první výplaty. Sledovala jsem kalendář a těšila se jako malé dítě na Vánoce.
A pak ten den přišel. Ráno mi v telefonu pípla notifikace z banky. „Na váš účet byla připsána částka…“ S bušícím srdcem jsem otevřela internetové bankovnictví. A tam to bylo. Černé na bílém. Moje první výplata. A můj první šok.
Ta částka byla… menší. Mnohem menší, než jsem čekala. Viděla jsem sice tu krásnou, velkou sumu, o které jsme se bavili na pohovoru – moji hrubou mzdu. Ale hned pod ní byly ty strašidelné, neúprosné mínusové položky. Sociální pojištění. Zdravotní pojištění. Záloha na daň. Najednou mi bylo jasné, co znamená ten záhadný pojem „čistá mzda“, o kterém dospělí vždycky mluvili s takovým povzdechem. Moje královská výplata se smrskla o skoro třetinu.
Dobře, řekla jsem si. Pořád je to dost peněz. Pořád jsem na tom lépe než jako studentka. A pak přišel druhý šok. Večer jsem si sedla ke stolu, otevřela notebook a pustila se do placení účtů. Bylo to poprvé, co jsem všechno platila sama, ze svého.
První obrovský kus z mé čisté mzdy ukrojil nájem za můj malý, pronajatý byt. Další velká částka padla na zálohy na elektřinu a plyn. Pak internet. Paušál na telefon. Lítačka na MHD. A ještě splátka malé půjčky, kterou jsem si vzala na kauci na byt.
Když jsem zaplatila všechny tyto nezbytné výdaje, podívala jsem se na zůstatek na svém účtu. Z mé původní, královské hrubé mzdy zbyla jen malá, smutná hromádka peněz. A z té jsem ještě musela celý měsíc jíst, kupovat si drogerii a platit další drobné výdaje.
Seděla jsem u toho stolu a cítila jsem obrovské, hořké rozčarování. Všechny mé sny o nových botách, o cestování, o bezstarostných večeřích s přáteli se rozplynuly. Můj rozpočet na „zábavu“ se smrskl na jednu návštěvu kina za měsíc a možná jedno pivo s kamarády.
V tu chvíli mi to došlo. Dospělost není ta svoboda, o které jsem snila. Dospělost je především zodpovědnost. Je to neustálé žonglování s čísly, placení účtů a doufání, že vám na konci měsíce zbyde aspoň pár korun. Je to zjištění, že ten krásný, velký svět, na který jste se tak těšili, je vlastně docela drahý.
Cítila jsem se naivně a hloupě. Proč nás tohle neučí ve škole? Proč nám nikdo neřekne, jak drsný je ten přechod ze studentského života, kdy za vás většinu věcí platí rodiče, do reality, kdy jste na všechno sami?
Ten večer jsem zavolala mámě. A poprvé v životě jsem jí nevolala, abych si řekla o peníze. Volala jsem jí, abych se jí omluvila. Abych se jí omluvila za všechny ty roky, kdy jsem si nevážila toho, co pro mě dělala. Za všechny ty roky, kdy jsem si myslela, že peníze rostou na stromech. Najednou jsem chápala její neustálé napomínání, ať šetřím a neutrácím za hlouposti.
Moje první výplata mi nepřinesla pocit bohatství. Místo toho mi dala tu nejcennější a nejdrsnější lekci mého života. Lekci o skutečné hodnotě peněz a o tom, co to opravdu znamená být dospělý. Ten den se mé sny o svobodě rozplynuly. Ale zároveň jsem v ten den skutečně dospěla. A to je, jak jsem později zjistila, k nezaplacení.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
