Článek
Píšu vám, protože to nemůžu říct nikomu jinému a potřebuju to ze sebe dostat. Stalo se to loni a já pořád nevím, jestli jsem udělala správnou věc.
Bylo kolem jedenácté večer a já se zrovna vrátila domů z pozdní směny. Bydlím v malém bytě v takové té ne zrovna nejlepší čtvrti na okraji Prahy, takže když jdu večer domů, jsem vždycky trochu ve střehu. Tu noc byl ten pocit nějak… jiný. Vzduch byl těžký a tichý. Když jsem odemykala dveře svého bytu, všimla jsem si chlapa stojícího na konci chodby. Nedělal nic, jen tam stál ve stínu, ale něco na něm mi způsobilo, že se mi sevřel žaludek.
Rychle jsem vklouzla dovnitř, zamkla na dva západy a snažila se to setřást. Nebylo to ani pět minut, když někdo zaklepal na dveře. Tvrdě, naléhavě. Ztuhla jsem. Moje sousedka to nebyla (ta vždycky napíše SMS, než přijde) a nemám moc kamarádů, co by se stavovali bez ohlášení.
Pak se ozval hlas: „Prosím, můžete mě na chvilku pustit dovnitř?“
Byla to žena. Zněla udýchaně, skoro panicky. Podívala jsem se kukátkem a stála tam ona, holka, mohlo jí být tak pětadvacet, s vytřeštěnýma očima, a neustále se ohlížela přes rameno do chodby, jako by ji někdo pronásledoval.
Vím, vím, byl to stupidní nápad, ale pootevřela jsem dveře jen na řetízek a zeptala se jí, co se děje.
Zašeptala, že je tu nějaký chlap, že ji sleduje už od chvíle, co vystoupila z tramvaje. Že nevěděla, kam jinam jít. A v tu chvíli mi to došlo. Ten chlap, kterého jsem viděla předtím…
Srdce mi bušilo jako o závod, ale odstoupila jsem od dveří a pustila ji dovnitř. Okamžitě jsem zamkla, zhasla všechna světla a jen jsme tam stály ve tmě a poslouchaly. O pár vteřin později se kolem mých dveří ozvaly těžké kroky. Pomalé. Jako by někdo něco hledal. A pak… nic. Ticho.
Zůstala u mě asi půl hodiny, jen seděla na gauči a třásla se. Nabídla jsem jí vodu a sotva jsme promluvily. Nakonec si zavolala kamarádce, aby ji přijela vyzvednout.
Když odcházela, jen řekla děkuju a zmizela v chodbě. Už jsem ji nikdy neviděla.
Nevím, jestli mluvila pravdu. Možná byla skutečně v nebezpečí. Ale pořád na tu noc myslím a nemůžu se rozhodnout, jestli jsem udělala správnou věc… nebo jestli jsem měla jen opravdu, ale opravdu velké štěstí, že jsem si do bytu nepustila někoho, kdo mi mohl ublížit.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
