Článek
Kdysi jsem býval spíš centrista, možná lehce nakloněný doleva. Snažil jsem se chápat různé názory, věřil jsem v diskuzi. Jenže život vám někdy uštědří takové lekce, že se vám celý svět obrátí vzhůru nohama. Moje žena Linh je Vietnamka, legálně tu žije a pracuje už spoustu let. To, čím jsme si museli projít, aby tu se mnou mohla být, kolik papírování, nejistoty a byrokratického šikanování… to by vydalo na samostatný román. V letech 2015-2016, v době té největší migrační hysterie, jsme navíc bydleli na malém městě, v dost konzervativní oblasti. A tam jsem si na vlastní kůži zažil, co to znamená rasismus a xenofobie namířená proti mé ženě. Ty pohledy, ty poznámky pod vousy, to ticho, když vešla do místnosti…
Opravdu musíme nenávidět Vietnamce?
Když pak byly volby a vyhrálo ANO, pár našich sousedů, takových těch typických „vlastenců“, co si myslí, že svět končí za humny jejich vesnice, uspořádalo oslavu. Procházeli naší ulicí, a protože my jsme byli jediná „smíšená“ rodina, zastavili se před naším domem, zapalovali petardy, řvali nějaká hesla a smáli se. Druhý den ráno jsme našli na zápraží hromádku psích výkalů. Náhoda? Nemyslím si.
Máme v rodině spoustu konzervativně smýšlejících lidí, někteří jsou skalní Babišovci, jiní ho třeba nemusí, ale ty základní „hodnoty“ mají podobné. Snažili jsme se s nimi být velmi nekonfrontační. Měl jsem takovou naivní představu, že když Linh poznají, když uvidí, jaká je to skvělá, pracovitá a milující žena, tak se třeba jejich pohled na „imigranty“ změní. Že Linh bude ten příklad, který rozbije jejich karikatury o cizincích jako o vrazích a drogových dealerech. Omyl. Stala se pro ně štítem. Když je někdo obvinil z rasismu, použili ji jako argument: „Já přece nejsem rasista, vždyť mám rád/a naši Linh!“ A hned na to následovala sprcha těch nejohavnějších xenofobních blábolů, jako vystřižených z dezinformačních webů nebo řetězových mailů. Mají naši rodinu rádi, to ano. Ale zároveň si přejí, aby rodiny jako ta naše byly co nejvzácnější.
Prostě nám z toho bylo zle. Poté, co jsme bojovali s těmihle problémy (a s jejím povolením k pobytu, které se od jisté doby neustále „dodatečně přezkoumávalo“), jsme se přestěhovali do Prahy, do mnohem liberálnějšího prostředí, a prostě jsme přerušili kontakt se všemi těmi „konzervativci“ v našich životech. Nikdy jsme nebyli šťastnější.
Teď už nemůžu vidět Babiše nebo jeho příznivce v televizi nebo na sociálních sítích, aniž by se mi nezvedl žaludek. Myslím, že je jako skupinu upřímně nenávidím. To pokrytectví a ignorance jsou prostě bezbřehé a já to nemůžu vystát. Jejich „myšlenky“ nemají žádný reálný základ, nic nemusí fungovat nebo být konzistentní; cokoliv, co štve „pražskou kavárnu“ nebo „sluníčkáře“, plní svůj účel. Nedokážu si představit, že bych byl v tomhle táboře a nebyl bych skrz naskrz prohnilý člověk. Nikdy v životě jsem nebyl na nikoho a na nic takhle trvale naštvaný a nedokážu si představit, že by to někdy zmizelo. Tak jsem se od nich odstřihl. A ani trochu mi nechybí. Ať jdou do háje.
Vím, že někteří lidé, co tohle budou číst, mi napíšou, že jsem „sněhová vločka“, „sojový chlapeček“ nebo že si vymýšlím. Že „praví vlastenci by nikdy nic rasistického neudělali“. Zažil jsem to už mockrát. Ale já vím, co jsem zažil. A co zažila moje žena. A je mi z toho smutno a zároveň jsem plný vzteku. Je to jako fraktál z ironie a idiotů. A já na to nemůžu přestat zírat se směsicí úžasu a hrůzy.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
