Rasputin: Šílený mnich, léčitel, nebo ďábel v lidské kůži? Záhada muže, který ovládal carskou rodinu

Sibiřský mužik, mystik, léčitel, prostopášník, prorok, či snad samotný ďábel v lidském těle? Jeho život a především neuvěřitelný vliv na poslední ruskou carskou rodinu Romanovců jsou opředeny takovým množstvím mýtů, polopravd a vyložených lží, že oddělit zrno od plev je i po více než sto letech úkolem pro detektiva. Byl skutečně šíleným mnichem, jak ho s nenávistí líčili jeho odpůrci? Nebo geniálním manipulátorem, který dokázal využít zoufalství mocných ve svůj prospěch? A jakou roli vlastně sehrál v dramatu, které na počátku 20. století smetlo tisíciletou ruskou monarchii?

Rusko na přelomu století bylo kolosem na hliněných nohou. Země zmítaná sociálním napětím, politickou nestabilitou a prohranými válkami hledala spásu. Tradiční opory, jako samoděržaví a pravoslavná církev, ztrácely na síle a důvěryhodnosti. V tomto vakuu se dařilo nejrůznějším prorokům a mystikům. I petrohradská smetánka, znuděná a cynická, prahla po nových, neotřelých duchovních zážitcích. A právě do této atmosféry vstupuje Rasputin – muž, jehož příběh je dokonalým zrcadlem krize autority a duchovní prázdnoty tehdejšího Ruska. Jeho schopnost proniknout do nejvyšších pater společnosti nebyla jen jeho osobním triumfem, ale především symptomem hluboké společenské nejistoty.

Grigorij Jefimovič Novych, později známý jako Rasputin, se narodil roku 1869 v zapadlé sibiřské vesnici Pokrovskoje. Jeho mládí nebylo zrovna vzorem ctnosti. Pověst opilce, zlodějíčka a sukničkáře ho předcházela a někteří tvrdí, že právě jeho prostopášnému životu vděčil za své nechvalně proslulé příjmení – „Rasputin“ se totiž někdy překládá jako „prostopášník“. Okolo osmnáctého roku života však údajně prožil náboženské obrácení, snad po pouti do kláštera v roce 1897. Krátce pobyl za klášterními zdmi, ale brzy se vrátil ke světskému životu, oženil se a založil rodinu.

Duchovní neklid ho však neopustil. Vydal se na dlouhé poutě jako „strannik“ – svatý poutník. Prošel křížem krážem Ruskem, možná doputoval až na řeckou horu Athos či do Jeruzaléma. Postupně si získával pověst muže s léčitelskými a mystickými schopnostmi. Ačkoliv někteří tvrdí, že byl negramotný, nebo se naučil číst a psát až v dospělosti, jeho charisma a schopnost proniknout do lidských duší byly nepopiratelné.

Kolem roku 1903 se tento „špinavý, neupravený poutník s brilantníma očima“ objevil v Petrohradě. Tehdejší smetánka, přesycená a lačnící po mysticismu, ho přijala s otevřenou náručí. Jeho „podivné způsoby“ a údajné léčitelské nadání fascinovaly. Nebyl vnímán jako buran, ale spíše jako autentický Boží muž, protiklad zkostnatělé církevní hierarchie. Dveře do nejvyšších kruhů mu otevřeli i někteří vlivní církevní hodnostáři. Rasputinův vzestup nebyl náhodný; byl výsledkem jeho osobních kvalit a specifické atmosféry v tehdejší ruské společnosti, která byla připravena takovou postavu přijmout.

Klíčovým okamžikem Rasputinova života bylo jeho představení carské rodině v roce 1905. Zvláštní roli sehrál u následníka trůnu, careviče Alexeje. Chlapec trpěl hemofilií, vzácnou a tehdy neléčitelnou poruchou srážlivosti krve, která každé sebemenší zranění měnila v život ohrožující drama. Zoufalství cara Mikuláše II. a zejména jeho manželky, carevny Alexandry Fjodorovny, bylo bezmezné. Právě carevna, žena hluboce věřící, ale také nesmírně pověrčivá a snadno ovlivnitelná, hledala pomoc kdekoliv.

A Rasputin jako by přinášel zázrak. Existuje několik zdokumentovaných případů, kdy se zdálo, že jeho přítomnost, modlitby či pouhá slova dokázaly Alexejovi ulevit od nesnesitelných bolestí a zastavit krvácení. Nejslavnější epizoda se odehrála v roce 1912. Carevič při neopatrném nasedání do kočáru utrpěl vážné vnitřní krvácení do stehna a třísel. Lékaři byli bezradní, chlapcův stav se rapidně horšil. Rasputin, tou dobou na Sibiři, poslal carevně telegram: „Bůh viděl tvé slzy a slyšel tvé modlitby. Nermuť se. Maličký nezemře. Nedovol lékařům, aby ho příliš obtěžovali.“. A skutečně, po několika dnech horečky ustoupily a Alexej se začal zotavovat.

Jak si ale tyto „zázraky“ vysvětlit? Jedna z nejrozšířenějších teorií, která se jeví jako nejpravděpodobnější, poukazuje na tehdejší lékařskou praxi. Lékaři v té době často předepisovali jako univerzální lék aspirin, aniž by tušili, že tato látka ředí krev a pro hemofilika je doslova jedem. Pokud Rasputin, nedůvěřivý k oficiální medicíně, nařídil vysazení všech léků, jak některé zdroje naznačují, krvácení by se u Alexeje přirozeně zmírnilo. Další teorie hovoří o Rasputinově schopnosti careviče uklidnit, možná i zhypnotizovat, čímž by se snížil jeho krevní tlak a následně i krvácení. Svou roli mohly sehrát i byliny, například dubová kůra, kterou Rasputin údajně používal. A v neposlední řadě nelze podceňovat obrovskou sílu víry carevny Alexandry, která v Rasputinovi viděla Bohem poslaného zachránce, „našeho Přítele“. Učila tak vnímat i své děti.

Ať už byly Rasputinovy metody jakékoliv, pro carevnu fungovaly. Jeho schopnost „léčit“ Alexeje se stala základním kamenem jeho moci. Poskytla mu téměř neomezený přístup k carské rodině a vliv, který dalece přesahoval roli pouhého léčitele. Paradoxně, jeho úspěch mohl spočívat v tom, že nedělal to, co tehdejší lékaři – tedy nepodával potenciálně škodlivé léky. Jeho „nevědomost“ se v tomto konkrétním případě ukázala být prospěšnější.

S Alexejovým zdravím v Rasputinových rukou rostl i jeho vliv na státní záležitosti. Zvláště poté, co car Mikuláš II. v září 1915 osobně převzal velení armády na frontě první světové války a faktické řízení vnitřní politiky přenechal carevně Alexandře. Rasputin se stal jejím hlavním našeptávačem a poradcem. Jeho slovo mělo váhu při jmenování ministrů a vysokých církevních hodnostářů. Často na klíčové posty dosazoval nekompetentní a zkorumpované jedince, což vedlo k chaosu, nespokojenosti a paralýze vlády v kritické době války. Loajalita k Rasputinovi, či spíše k carevně skrze něj, se stala důležitější než odbornost.

Současně s politickým vlivem bujely i skandály kolem jeho osoby. Pověsti o divokých pitkách, orgiích a nesčetných milostných aférách plnily petrohradské salony i stránky bulvárních plátků. Rasputin se údajně řídil zvrácenou filozofií, že k dosažení Božího odpuštění je třeba nejprve hluboce zhřešit. Šířily se dokonce fámy o jeho intimním poměru s carevnou Alexandrou, které, ačkoliv historiky spíše vyvracené, fatálně podkopávaly autoritu carské rodiny. Samotný Rasputin se často v opilosti chvástal svým vlivem, čímž dráždil aristokracii i veřejnost.

Nenávist k Rasputinovi rostla geometrickou řadou. Byl vnímán jako symbol zkaženosti, úpadku a ďábelského vlivu, který ničí Rusko. Jeho skandální chování poskytovalo hmatatelné „důkazy“ o neschopnosti celého režimu a stalo se mocným nástrojem protimonarchistické propagandy. V době válečného strádání a rostoucí frustrace lidu sloužil Rasputin jako snadný terč a zosobnění všeho špatného.

Odpor vůči Rasputinovi dosáhl vrcholu koncem roku 1916. Část konzervativní šlechty, včetně příbuzných cara, dospěla k přesvědčení, že jeho odstranění je poslední šancí na záchranu monarchie. Hlavními postavami spiknutí se stali kníže Felix Jusupov, manžel carovy neteře, vlivný politik Vladimir Puriškevič a velkokníže Dmitrij Pavlovič, carův bratranec.

V noci z 29. na 30. prosince 1916 (podle starého kalendáře 16.–17. prosince) byl Rasputin vylákán do Jusupovova Moika paláce v Petrohradě. Průběh vraždy, jak ho později líčil především Jusupov ve svých značně nespolehlivých pamětech, se stal legendou. Rasputinovi měly být podány koláče a víno otrávené kyanidem draselným. K úžasu spiklenců však jed zdánlivě neúčinkoval. Důvody mohly být různé – neutralizace jedu cukrem v koláčích, nízká kyselost Rasputinova žaludku v důsledku alkoholismu, nebo prostě příliš starý a neúčinný jed.

Zoufalý Jusupov poté Rasputina střelil z revolveru do hrudi. „Mnich“ se skácel k zemi, ale po chvíli se údajně probral, vrhl se na Jusupova a s výkřikem „Ty darebáku!“ se ho pokusil uškrtit, načež se mu podařilo vyběhnout na zasněžený dvůr paláce. Tam ho dostihl Puriškevič a několika dalšími výstřely, mířenými do zad a zřejmě i do hlavy, ho konečně srazil k zemi. Některé zdroje hovoří i o následném bití holí či železnou činkou. Aby si byli jisti, spiklenci svázali jeho tělo a hodili ho do díry v ledu řeky Něvy.

Když bylo o několik dní později Rasputinovo tělo nalezeno, pitva přinesla další šokující zjištění. Bezprostřední příčinou smrti nebyly ani jed, ani kulky, nýbrž utonutí. V plicích byla nalezena voda, což znamenalo, že v době, kdy ho hodili do ledové řeky, byl pravděpodobně stále naživu. Odřené konečky prstů dokonce naznačovaly, že se pod ledem zoufale snažil vyškrábat ven. Tato neuvěřitelná odolnost a bizarní okolnosti smrti jen posílily legendy o Rasputinově „nezničitelnosti“ a jeho spojení s temnými silami. Paradoxně, čím brutálněji se ho spiklenci snažili zabít, tím více posilovali mýtus o jeho nadpřirozenosti, což jen odráželo hlubokou iracionalitu a pověrčivost doby. Vražda, spáchaná členy nejvyšší aristokracie ve snaze „zachránit monarchii“, ve skutečnosti jen podtrhla její bezmoc a izolaci. Ukázala, že i ti nejvěrnější stoupenci režimu ztratili víru v carovy schopnosti a museli se uchýlit k násilí, což bylo samo o sobě známkou hlubokého rozkladu.

Grigorij Rasputin zůstává i po více než století jednou z nejrozporuplnějších postav dějin. Pro carskou rodinu, zejména pro carevnu Alexandru, byl mystickým léčitelem a Božím poslem. Pro většinu ruské veřejnosti a pro své politické odpůrce byl prostopášným mnichem, ďábelským manipulátorem a intrikánem, který zemi táhl do záhuby. Možná byl i obětí vlastních iluzí a pohlcen vírem doby, které nerozuměl, ale kterou dokázal mistrně využívat.

Jeho skutečný vliv na pád Romanovců je předmětem neustálých debat. Byl přímou příčinou revoluce, nebo spíše katalyzátorem a děsivým symbolem hlubšího úpadku carského samoděržaví?. Není pochyb, že jeho skandální pověst a neblahý vliv na carevnu fatálně diskreditovaly monarchii v očích veřejnosti i politických elit. Jak uvádí jeden ze zdrojů, jeho vražda sice posílila odhodlání carevny Alexandry udržet princip samoděržaví, ale o několik týdnů později byl celý imperiální režim smeten revolucí.

K ponuré legendě přispěla i Rasputinova údajná věštba, kterou měl vyslovit krátce před smrtí. Předpověděl prý, že pokud ho zabijí šlechtici, nikdo z carské rodiny nepřežije jeho smrt o více než dva roky a Rusko se utopí v moři krve. Tato vize se děsivě naplnila.

Fascinace Rasputinovou postavou přetrvává dodnes. Stal se symbolem tajemna, zneužité moci a nevyhnutelné zkázy. Pravda o něm je pravděpodobně mnohem komplexnější a leží někde mezi extrémními pohledy. Možná jeho největší „kouzlo“ nespočívalo v nadpřirozených schopnostech, ale v jeho mimořádné schopnosti zrcadlit a využít patologie své doby a slabosti lidí kolem sebe. Dokázal být tím, kým ho ostatní chtěli nebo potřebovali vidět. A právě tato záhada jeho osobnosti a vlivu bude historiky i laiky fascinovat i nadále. Jeho příběh je věčným varováním o nebezpečí slepé víry, zneužití moci a důsledcích, které může mít jedna kontroverzní postava na chod dějin, zejména v labilní a nejisté době.

Zdroje: