Článek
Je sobota večer a já sedím sama ve svém malém bytě. Z okna vidím světla velkoměsta, slyším smích lidí jdoucích z restaurací a barů. Ještě minulý víkend jsem byla s partou kamarádů na chatě v Krkonoších. Smáli jsme se u ohně, hráli na kytaru, blbli jako malí. Byla jsem uvolněná, vtipná, svá. Tam, mezi lidmi, které znám léta a vím, že mě mají rádi i s mými chybami, jsem v bezpečí. Ale pak přijedu domů, do ticha prázdného bytu, a všechno na mě zase padne. Hlavně vzpomínka na Pavla. A na jeho poslední slova.
S Pavlem to bylo jiné než s kýmkoliv předtím. Inteligentní, vtipný, empatický. Zpočátku jsem měla pocit, že jsem konečně našla někoho, kdo mi rozumí. Jenže pak se začaly vkrádat moje staré známé pochybnosti. Ten tichý, jedovatý hlásek v mé hlavě: „Nejsi pro něj dost dobrá. Až tě pozná, uteče jako všichni ostatní.“ Snažila jsem se to potlačit, ale ta křeč, ta úzkost, byla čím dál silnější.
Všechno se to pokazilo na jednom večeru u jeho přátel. Plánovali hrát nějaké deskové hry. Já deskovky nesnáším. Neumím prohrávat, jsem nervózní, když jsem středem pozornosti, a neumím se u toho uvolnit. Celou dobu jsem tam seděla jako zařezaná, odpovídala jsem jednoslovně a modlila se, ať už můžeme jít domů. Cestou zpátky v autě bylo ticho. A pak to přišlo.
„Proč to děláš?“ zeptal se mě klidně, ale v jeho hlase byla cítit obrovská únava. „Proč se takhle chováš? Vždyť jsi úplně zkazila večer. Moji přátelé si teď myslí, že jsi nějaká namyšlená a nespolečenská.“ Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem byla jen nervózní, že se bojím, že se před jeho kamarády ztrapním, že nejsem dost chytrá na ty jejich intelektuální debaty. A pak jsem udělala tu chybu. Rozbrečela jsem se a řekla mu, že se bojím, že pro něj nejsem dost dobrá.
Zastavil auto na kraji silnice. Čekala jsem objetí, útěchu. Místo toho se na mě podíval, a v jeho očích nebyla zlost, ale spíš chladná rezignace. „Anno,“ řekl, a ta jeho slova mě pálí ještě dnes, „sice jsme si spolu rozuměli, ale druhé šance nikdy nefungují. Holka s traumaty se má léčit na terapiích, ne ve vztahu. Já potřebuju partnerku, se kterou můžu sdílet život, ne terapeutku, která bude neustále analyzovat každé moje slovo.“
A byl konec. Měl pravdu, já vím. Partner není terapeut. Ale ta slova mě srazila na kolena.
Teď sedím doma a projíždím Instagram. Moje kamarádky postují fotky s manžely, s dětmi, fotky z ultrazvuku. A já? Já se bojím jít i na blbé rande, protože vím, že ten kolotoč úzkosti a pochybností začne znovu. Jak se mám uvolnit? Jak mám věřit, že mě někdo může mít rád takovou, jaká jsem, se všemi mými chybami a strachy? Děsí mě představa, že takhle sama zůstanu navždy. Že jsem tu jednu z mála šancí na normální vztah pokazila a další už nepřijde. A já se za sebe tak hrozně stydím.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
