Článek
Všechno musí mít logiku, systém a praktické řešení. A slovo „romantika“ v jeho slovníku neexistuje.
Náš vztah se po letech dostal do bodu, kdy jsme byli spíše efektivní spolubydlící než vášniví partneři. A mně to začalo chybět. Chyběly mi ty malé, nesmyslné projevy lásky. Květina jen tak. Překvapení. Láskyplná zpráva uprostřed dne.
Jednoho večera jsem sebrala všechnu odvahu a rozhodla jsem se s ním o tom promluvit. „Marku,“ začala jsem opatrně. „Já vím, že se máme rádi a že nám to funguje. Ale mně v našem vztahu chybí víc romantiky. Cítím se spíš jako tvoje manažerka domácnosti než jako tvoje žena.“
On se na mě podíval, zamračil se a bylo vidět, jak mu v hlavě šrotují kolečka. Zpracovával problém. „Aha,“ řekl po chvíli. „Romantika. Rozumím. Málo romantiky. To je problém. Zapracuju na tom.“ Jeho reakce mě měla varovat. Neřekl „chybíš mi“, ani „miluju tě“. Řekl „zapracuju na tom“. Jako by to byl další úkol v jeho diáři.
Ale já jsem byla plná naděje. Čekala jsem, co se bude dít. Kytice růží? Pozvání na večeři při svíčkách? Víkend v Paříži? Týden se nedělo nic. A pak, v pátek, přišel domů s velkou krabicí v ruce a s vítězoslavným úsměvem na tváři.
„Miláčku,“ řekl hrdě. „Tady máš tu romantiku, o které jsi mluvila. Snažil jsem se nad tím logicky zamyslet a myslím, že jsem našel perfektní řešení.“
S bušícím srdcem jsem otevřela krabici. A v ní… v ní ležela napařovací žehlička. Ta nejmodernější, s parním generátorem a samočistící funkcí. Zírala jsem na ni a neměla jsem slov. Žehlička. To je ta jeho romantika.
Viděl můj zmatený výraz a okamžitě mi začal vysvětlovat svou bezchybnou logiku. „Podívej. Vzpomněl jsem si, jak si minule u žehlení stěžovala, že ta naše stará žehlička je hrozná, prská a že nenávidíš žehlení. A říkal jsem si, co může být víc neromantického, než když jsi naštvaná a unavená u žehlení? To máš pak špatnou náladu a na žádnou romantiku nemáš ani pomyšlení.“
Pokračoval dál, naprosto pohlcený svým geniálním plánem. „Tak jsem ti koupil tuhle novou, super výkonnou žehličku! Ta ti tu práci usnadní, půjde ti to rychleji od ruky, nebudeš ve stresu a budeš mít víc času a lepší náladu. A tím pádem budeme moct mít víc času na tu… no… na tu romantiku. Chápeš? Je to vlastně romantická žehlička!“
Dokončil svůj monolog a čekal na můj potlesk. Ale já jsem cítila jen prázdnotu. On neslyšel, co jsem mu říkala. Neslyšel mou touhu po blízkosti, po něze, po pocitu, že jsem pro něj výjimečná. On slyšel jen problém („žena neradala žehlí“) a našel na něj efektivní, praktické řešení (koupit lepší nástroj).
Nehádala jsem se. Nemělo to smysl. Jak chcete někomu vysvětlit, co je to romantika, když on ji vidí jako výsledek rovnice „méně práce = více času na city“? Jen jsem se na něj unaveně usmála. „Děkuju, Marku,“ řekla jsem. „To je od tebe opravdu… logické.“
Ten večer jsem si připravila svou vlastní, soukromou romantiku. Nalila jsem si skleničku vína, zapálila jsem si svíčku a koupila jsem si jednu růži v květinářství na rohu. Seděla jsem v obýváku a dívala jsem se na tu novou, dokonalou žehličku.
Pochopila jsem, že svého muže nezměním. A že ho miluju i s jeho mozkem, který funguje jako kalkulačka. Ale také jsem pochopila, že pokud chci ve svém životě romantiku, budu si ji muset zařídit sama. On mi vždycky spíš opraví kapající kohoutek, než aby mi napsal báseň. Vždycky mi spíš koupí lepší pneumatiky na auto, než aby mi přinesl kytici jen tak.
A tak teď mám tu nejlepší žehličku na trhu. Moje prádlo je dokonale vyžehlené. A moje srdce? To je tak trochu pomačkané. Ale učím se ho žehlit sama. Třeba tou sklenkou vína a jednou růží jen tak pro sebe. Protože někdy je ta největší romantika v tom, přijmout, že váš partner je prostě beznadějně praktický. A tu kytici si prostě musíte koupit sama.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
