Článek
Moje matka, jejich babička, je ta, která je bezmezně rozmazluje a tvrdí, že „děti mají mít hezké dětství“. A já jsem ta, která stojí uprostřed toho všeho a snaží se z našich dvou synů vychovat slušné a zodpovědné lidi, ne rozmazlené spratky, kteří si myslí, že jim svět leží u nohou. A je to neuvěřitelně osamělá a vyčerpávající role.
Poslední velká bitva se odehrála před měsícem. Náš starší syn, dvanáctiletý Jakub, přišel domů ze školy s tím, že absolutně, životně nutně potřebuje nový mobil. Ne ledajaký. Ten nejnovější model, který stál víc než moje měsíční výplata. Důvod? „Všichni ve třídě ho mají.“ Byla to klasická emocionální manipulace, na kterou jsem ale odmítla přistoupit. Jeho současný telefon byl dva roky starý, plně funkční a na jeho potřeby naprosto dostačující.
„Ne, Kubo, nový telefon nedostaneš,“ řekla jsem klidně. „Ten tvůj funguje bez problémů.“ Jakub spustil scénu hodnou Národního divadla. Křičel, že jsem nespravedlivá, že ho nenávidím, že budu jediný ve třídě za totálního outsidera. Práskl dveřmi od svého pokoje a odmítal se mnou mluvit. Čekala jsem to. Co jsem ale nečekala, byla reakce mého vlastního manžela.
Večer, když děti usnuly, si se mnou Tomáš přišel promluvit. „Prosím tě, Ivano, vždyť na to máme,“ začal tím svým měkkým, konejšivým tónem. „Proč ho trápíš? Je to pro něj důležité, aby zapadl do kolektivu. Kupme mu ho, ať má radost a je doma klid.“ Podívala jsem se na něj a cítila jsem, jak ve mně vře krev. „O to přece nejde, Tomáši! Nejde o peníze. Jde o princip. Proč by měl dostat telefon za dvacet tisíc jenom proto, že ho mají ostatní? Co se z něj takhle naučí?“
Naše debata se změnila v hádku. Tomáš argumentoval tím, že mu nechci dopřát, já zase tím, že ho chci něco naučit. Cítila jsem se nepochopená a osamocená. On chtěl klid. Já jsem chtěla vychovat člověka, který si bude vážit věcí.
O víkendu jsme jeli na oběd k mým rodičům a Jakub samozřejmě nezapomněl nasadit svůj mučednický výraz a postěžovat si babičce. Moje matka mě okamžitě zatáhla do kuchyně. „Ivano, prosím tě, nebuď na něj tak tvrdá,“ začala. „Chudáček malý, je z toho celý nešťastný. Děti mají mít radost. My s dědou jsme mu chtěli na ten telefon přispět, když vy na něj nemáte.“ Ta její poznámka mě ranila. „Mami, my na něj máme. Ale já nechci, aby ho dostal jen tak. Chci, aby pochopil hodnotu peněz.“ Matka jen zavrtěla hlavou. „Jsi na ně moc přísná. Vždycky jsi byla.“
V tu chvíli jsem se cítila jako spiklenec proti celému světu. Můj syn, můj manžel, moje vlastní matka – ti všichni se spojili proti mně. Proti té zlé, přísné matce, která svému dítěti nechce dopřát drahý telefon. Bylo by tak snadné ustoupit. Koupit ten hloupý telefon a mít klid. Ale já jsem věděla, že nesmím.
Není to proto, že bych byla krutá. Je to proto, že si pamatuju své vlastní dětství. Nevyrůstala jsem v chudobě, ale ani v nadbytku. Na každou věc navíc jsem si musela nějakým způsobem přispět. Na své první džíny jsem si vydělala sběrem borůvek. Na kolo jsem si šetřila z kapesného a z brigád celé dva roky. A pamatuju si ten pocit. Ten pocit hrdosti, když jsem si tu věc konečně koupila za své vlastní, poctivě vydřené peníze. Vážíla jsem si jí mnohem víc, než kdybych ji jen tak dostala. A přesně tohle jsem chtěla naučit i své děti.
Večer, když jsme se vrátili domů, jsem si Jakuba zavolala. Posadila jsem si ho a řekla mu: „Dobře. Chceš ten nový telefon. Já ti ho ale nekoupím. Ale dám ti šanci si na něj vydělat. Tady je seznam věcí, které je potřeba udělat na zahradě a v domě. Za každou práci je stanovená odměna. Když si vyděláš polovinu ceny toho telefonu, tu druhou polovinu ti doplatím já. Dohodnuto?“
Jakub na mě chvíli koukal. Čekal, že to vzdám. Ale pak v mých očích uviděl, že to myslím vážně. Po týdnu trucování a urážení za mnou přišel. „Tak jo,“ řekl. „Co mám dělat jako první?“
A tak začala jeho proměna. Každé odpoledne po škole sekal trávu, ryl záhony, pomáhal mi s úklidem garáže. Bylo to poprvé, co dělal něco takového. Zpočátku si stěžoval, ale postupně jsem viděla, jak se mění. Jak má radost z každé vydělané stokoruny, kterou si pečlivě ukládal do kasičky. Jak začal mluvit o tom, co všechno si za své peníze koupí.
Trvalo mu to skoro dva měsíce. Dva měsíce práce. Minulý týden za mnou přišel s kasičkou a vysypal ji na stůl. Bylo tam přesně deset tisíc korun. V jeho očích byla taková hrdost, jakou jsem u něj ještě nikdy neviděla.
Druhý den jsme jeli do obchodu. Podal prodavači svou hromádku bankovek a já jsem doplatila zbytek. Když držel tu krabičku s novým telefonem v ruce, zářil. Ale nebylo to jen to povrchní štěstí z nové hračky. Bylo to něco hlubšího. Byla to radost z něčeho, co si sám zasloužil.
Večer přišel ke mně do obýváku. „Díky, mami,“ řekl tiše. „Za co?“ zeptala jsem se. „No… za všechno.“ V tu chvíli jsem věděla, že jsem vyhrála. Možná jsem v očích zbytku rodiny pořád ta přísná. Ta zlá. Ale vím, že jsem svému synovi dala mnohem víc než jen drahý telefon. Dala jsem mu lekci, na kterou, jak doufám, nikdy nezapomene. Lekci o tom, že ty nejlepší věci v životě nejsou zadarmo. A ten pocit hrdosti, ten si za žádné peníze nekoupíte.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
