Článek
Na papíře mám všechno. Vyrůstám v rodině, kde se peníze nikdy neřešily. Bydlíme v domě, o jakém se mým spolužákům ani nesní. Otec je úspěšný podnikatel, který mi koupí, na co si ukážu. Přesto mám pocit, že jsem chudší než kdokoliv z nich. Protože v naší rodině se láska, omluva i útěcha měří v tisícikorunách.
Můj otec neumí mluvit o emocích. Je to pro něj cizí jazyk, kterému nerozumí a který ho děsí. Místo slov používá bankovní převody. Moje matka je zase emočně zaseklá v pubertě. Když se jí něco nelíbí, nekomunikuje. Jen nastolí tichou domácnost, která dokáže otrávit i vzduch v domě.
V tomhle prostředí se problémy neřeší. Zametají se pod koberec zvaný materialismus. Když jsem byl malý a umřel mi pes, brečel jsem celý den. Táta, neschopný snést pohled na moje slzy, druhý den přinesl domů novou herní konzoli. Žádné povídání, žádné objetí. Jen drahá krabice, která měla zaplácnout díru v mé duši.
Když jsem udělal řidičák, dostal jsem auto. Když jsem odmaturoval, dostal jsem byt. A teď, když jsem zklamaný a na dně kvůli zkoušce, dostal jsem hodinky. Každý ten dar ve mně ale nevyvolává vděk. Vyvolává jen tichý, sžíravý vztek.
Je to jako by mi říkali: „Tady máš, kup si za to dobrou náladu a hlavně nás s tím neotravuj.“ Každý ten dar je jen další cihla ve zdi, která mezi námi roste. Je to jejich způsob, jak se vykoupit z povinnosti být rodiči. Sponzory jsou skvělými. Rodiči nikdy nebyli.
Závidím kamarádům, kteří bydlí v garsonce na kolejích, ale když mají problém, můžou zavolat tátovi, který je vyslechne. Závidím jim, když je jejich máma obejme a řekne, že všechno bude dobré. Já tohle nikdy nezažil.
Místo toho poslouchám, jaké mám štěstí. Jak bych měl být vděčný. A já se za to nenávidím. Nenávidím se za ten pocit křivdy, který ve mně hlodá. Co bych dal za to, kdyby si ke mně včera otec sedl a řekl: „To se stane, Ríšo. Zvládneš to příště.“ Co bych dal za to, kdyby se mě máma zeptala, proč jsem smutný, místo toho, aby mě trestala tichem.
Dívám se na tu krabičku s hodinkami. Neotevřu ji. Zastrčím ji do skříně k ostatním pomníkům našeho neexistujícího vztahu. Jsou hezké, drahé a naprosto prázdné. Stejně jako můj život s nimi.
Je i ve vaší rodině zvykem nahrazovat skutečné emoce a podporu materiálními věcmi? Cítíte se provinile, když za dary necítíte vděk, ale spíše křivdu? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíte, že nejste jediní, kdo touží po něčem, co se koupit nedá.
