Článek
Moje práce mě naplňovala, byla jsem v ní dobrá a kolegové i nadřízení si mě vážili. Loučení bylo plné úsměvů a slibů. „Hlavně si to užij, Evi,“ říkal mi můj šéf, pan Novotný, a přátelsky mě plácal po rameni. „Odpočiň si, na práci teď vůbec nemysli. Až se budeš chtít vrátit, tvoje místo tu na tebe bude čekat. Budeme se na tebe těšit.“
Věřila jsem mu. Věřila jsem v loajalitu firmy, pro kterou jsem léta pracovala přesčasy. Věřila jsem v jejich řeči o podpoře matek a o „family-friendly“ prostředí. První rok mateřské byl sice náročný, plný plenek a probdělých nocí, ale zároveň krásný. S firmou jsem udržovala kontakt, občas jsem zašla s kočárkem na oběd s kolegyněmi. Všichni byli milí. Na mé místo přijali na dobu určitou mladou, ambiciózní dívku jménem Jana, jako dočasný zástup.
Jak se blížil konec mé tříleté rodičovské dovolené, začala jsem se upřímně těšit zpátky do práce. Chyběl mi ten ruch, ta kreativita, ten pocit, že jsem součástí něčeho většího. Chyběla mi moje profesní identita. Chtěla jsem se vrátit ke svým projektům, ke svému týmu. Měsíc před nástupem jsem volala panu Novotnému, abychom domluvili detaily. Jeho tón byl stále přátelský, ale trochu vyhýbavý. „Jasně, Evi, těšíme se na tebe. Všechno probereme, až nastoupíš. Teď si ještě užívej ten klid.“
Ten „klid“ mi začal být podezřelý. Můj první den v práci byl jako studená sprcha. Když jsem vešla do kanceláře, atmosféra byla zvláštní. Všichni mě sice zdravili, ale jejich úsměvy byly trochu křečovité. Zjistila jsem, že můj starý stůl u okna má někdo jiný. Mě posadili do rohu, k tiskárně. A pak jsem uviděla Janu, můj „dočasný zástup“. Seděla na poradě s mým bývalým týmem a s jistotou prezentovala strategii na další čtvrtletí. Strategii, o které jsem neměla ani tušení.
Šla jsem za panem Novotným. „Co tady dělá Jana? Myslela jsem, že je to jen zástup,“ zeptala jsem se. On se na mě usmál tím svým profesionálním, nic neříkajícím úsměvem. „Evi, Jana se nám tak osvědčila, že jsme se rozhodli si ji nechat. Rozšířili jsme tým. Teď budete kolegyně. To je přece skvělé, ne? Budete si moct pomáhat.“
Ale my jsme si nepomáhaly. Byla jsem systematicky odstavována na druhou kolej. Moje staré, klíčové projekty zůstaly Janě. Mně přidělovali jen podružné, administrativní úkoly. Zjišťovala jsem si informace o klientech pro Janu. Dělala jsem rešerše pro Janu. Byla jsem degradována na pozici její asistentky.
Když jsem se chtěla zapojit do strategických porad, bylo mi řečeno, že mě „nechtějí hned po návratu takhle zatěžovat“. Když jsem přišla s novým nápadem, bylo mi řečeno, že „Jana už na něčem podobném pracuje“. Byla jsem vymazána z e-mailových skupin, kde se řešily důležité věci. O klíčových rozhodnutích jsem se dozvídala jako poslední, náhodou na chodbě.
Byla jsem neviditelná. Duch, který se prochází po kanceláři a připomíná všem jejich špatné svědomí. Bolelo to. Bylo to ponižující a frustrující. Každý den jsem bojovala sama se sebou, abych se nerozbrečela. Všichni ti lidé, kteří mi slibovali, jak se na mě těší, mě teď ignorovali nebo se mi vyhýbali.
A pak mi to došlo. Došlo mi to s drtivou, chladnou jasností. Nikdy neplánovali, že se vrátím na své staré místo. Moje mateřská dovolená pro ně byla jen elegantním řešením, jak se mě zbavit. Jak mě, drahou, zkušenou manažerku s rodinou, nahradit mladší, levnější a flexibilnější pracovní silou bez závazků. Všechny ty jejich řeči o tom, ať si odpočinu, nebyly přáním. Byly instrukcí. Znamenaly: „Běž pryč, odpočiň si, a my si mezitím najdeme někoho lepšího.“
Cítila jsem se neuvěřitelně naivně. Věřila jsem v loajalitu, v profesionalitu, v lidskost. A oni mě jen chladnokrevně využili a odkopli. Ztratila jsem nejen svou práci, ale i své iluze.
Po dvou měsících tichého utrpení jsem se rozhodla. Dala jsem výpověď. Nebojovala jsem. Věděla jsem, že je to boj, který nemůžu vyhrát. V den, kdy jsem odcházela, za mnou přišel pan Novotný. „Je to škoda, Evi. Byla jsi pro nás velkým přínosem,“ řekl mi s vážnou tváří. Měla jsem chuť mu vmést do tváře všechnu tu přetvářku a lži. Ale neudělala jsem to. Jen jsem se na něj usmála. „To máte pravdu. Byla. Ale teď už budu přínosem pro někoho, kdo si toho bude opravdu vážit.“
Najít novou práci nebylo snadné. Ale nakonec jsem ji našla. V menší firmě, kde si lidí váží víc než čísel v tabulkách. Ztráta mého starého zaměstnání byla bolestivá a nespravedlivá. Ale naučila mě jednu důležitou věc. Že ve světě korporací je loajalita jen prázdné slovo v příručce pro zaměstnance. A že pro ženu, která se rozhodne mít rodinu, je cesta zpátky do kariérního světa často plná pastí a skleněných stropů. Ale také mě to posílilo. A donutilo mě to najít si místo, kde mě skutečně chtějí. Nejen jako dočasný zástup, ale jako plnohodnotného člověka.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
