Článek
Ahoj, ani nevím, kde začít, ale tenhle rok je prostě nějaký prokletý. Pořád doufám, že se to zlomí a všechno se obrátí k lepšímu, ale ta smůla se mi lepí na paty jako žvýkačka. Začalo to už v prosinci, kdy máma chytla nějakou ošklivou chřipku a bylo jí fakt zle. Vánoce jsme tedy raději neslavili, aby se máma mohla v klidu léčit a aby moje babička, která už měla slabou imunitu, nic nechytila. Měli jsme si to vynahradit po svátcích.
Jenže mámě bylo pořád zle. Opožděnou oslavu jsme museli znovu odložit. A pak přišla ta rána. O týden později odvezla záchranka babičku se zápalem plic do nemocnice. Chtěla jsem jí zavolat, ale máma říkala, že je moc slabá a nemůže mluvit. Pak přišla zpráva, že ji brzy pustí domů. Místo toho ale 24. ledna zazvonil telefon… a babička zemřela. Byla to noční můra. Až o měsíc později jsem sebrala sílu jet k našim a převzít si poslední dárek k Vánocům, který mi babička nechala. Ta bolest byla nesnesitelná. Pohřeb jsme nedělali, babička si to tak přála, takže proběhlo jen tiché uložení urny do hrobu v rodinném kruhu. I teď, když to píšu, to bolí.
Myslela jsem, že už bude klid. Omyl. Další rána přišla v bytě, kde bydlím v podnájmu. Je to starší dům, kde sice před lety proběhla rekonstrukce, ale evidentně byla odfláknutá. Všechno se mi tu pomalu rozpadá. Začaly se odlepovat obkladačky v koupelně, v kuchyni u linky, na záchodě. Když jsem to nejnutnější na záchodě nechala na své náklady opravit a řekla to majitelům, jejich reakce mě šokovala. Vyhodili mě ode dveří jako prašivého psa. Řvali na mě, že to není jejich problém, a to takovým stylem, že i jejich pes, který z toho byl celý vyděšený, ke mně přišel a snažil se mě utěšovat. Masakr. A aby toho nebylo málo, teď mi dali na starost tahání popelnic před dům a jejich úklid každý týden. Prý když chci mít hezké bydlení, mám se starat. Radši to dělám. Řešení by bylo stěhování, já vím, ale kde na to vzít peníze?
A tím se dostávám k té poslední bombě. V práci, kde jsem už pár let, začala třetí vlna propouštění. Koncem července mi končí smlouva. Ještě v únoru mi přitom vedoucí slibovala, že se mě propouštění netýká, že mi smlouvu určitě prodlouží. Měla jsem tehdy nabídku vrátit se k bývalému zaměstnavateli, ale já hloupá jsem odmítla, protože jsem věřila slibům. Teď se propouští dál a prý neprodlouží smlouvy lidem, kteří měli loni výkonnost menší než 80 %. A to je bohužel můj případ. I když se vedoucí dušuje, že se za mě postaví, tuším, že můj příběh v téhle firmě pomalu končí. Loni moc zakázek nebylo, a když už něco bylo, dostala jsem jednu, na které jsem si vylámala zuby. Prostě mi nešla, i když jsem se snažila. Takže je mi to jasné.
Teď chodím do práce, kde většinou jen sedíme, protože nejsou zakázky, což je snad horší, než kdyby bylo práce nad hlavu. Každý den trnu hrůzou, co bude. Hledám si jinou práci, ale je to bída. Jsem navíc OZP, mám chronické bolesti zad, nevydržím dlouho stát ani chodit, a k tomu se mi po tom všem, co se letos stalo, zase vrací psychické problémy. Kam mě s tímhle vezmou? Rvu si vlasy, že jsem se radši nevrátila k bývalému zaměstnavateli.
Snad už bude líp. Opravdu doufám.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
