Článek
Vždycky jsem se považoval za silného chlapa. Skála. Ten, co se nerozsype. V naší rodině se emoce nenosily. Pláč byl projev slabosti. A já jsem se celý život úzkostlivě snažil nebýt slabý. Až doteď. Dnes večer sedím ve svém křesle, je mi čtyřicet dva a mám pocit, že jsem ten největší hlupák pod sluncem.
Čtu si tu knihu, „Dospělé děti emočně nezralých rodičů“. A na straně 43 narazím na odstavec, který mi doslova vyrazil dech. Píše se v něm, že děti emočně chladných rodičů, kterým bylo v dětství vyhrožováno větou „Počkej, já ti dám důvod, abys brečel!“, si často vypěstují strach, že když jednou začnou plakat, už nikdy nepřestanou.
Zastavte svět. Cože?
Čtu to znovu. A znovu. Děti prý nikdy nezažily, že pláč má svůj přirozený rytmus. Že sám od sebe zeslábne a skončí. Protože jim v tom rodiče vždycky zabránili. Umlčeli je. A proto se v dospělosti bojí zhroucení, protože si myslí, že je to stav bez konce.
V hlavě mi explodovala atomová bomba. Celý můj život. Celá moje osobnost. Všechno postavené na jedné obrovské, monstrózní lži. Vždycky jsem se bál plakat. Ne, já jsem z toho měl panickou hrůzu. Byl jsem přesvědčený, že kdybych povolil stavidla, ta potopa by mě smetla. Že bych se z toho psychicky složil. Možná i zemřel.
A teď mi tady nějaká ženská v knize s klidem oznamuje, že pláč je jako déšť? Že prostě spadne a pak zase přestane?
Vybavují se mi útržky z dětství. Já, malý kluk, s rozbitým kolenem. Slzy se mi derou do očí. A nad sebou vidím otcův rozzlobený obličej. „Nebul! Chlapi nebrečí! Jestli nepřestaneš, tak ti jednu fláknu, abys měl proč!“ Strach okamžitě vysušil všechny slzy. Lekce byla naučena.
Jak neuvěřitelně hloupě si připadám. Čtyřicet dva let. Čtyřicet dva let jsem žil v kleci, kterou jsem si sám postavil, protože mi nikdo neřekl, že dveře jsou celou dobu odemčené.
A pak ten pocit hlouposti vystřídá vztek. Čistý, bílý vztek. Tohle mi ukradli. Byli to oni. Moji rodiče. Svým vlastním strachem z emocí mě zmrzačili. Vzali mi základní lidskou zkušenost a nahradili ji strachem. Vyrvali mi z duše pojistky a řekli mi, ať se divím, že se bojím bouřky.
Všechny ty pohřby, kde jsem stál jako socha. Všechny ty neúspěchy, které jsem spolkl s kamennou tváří. Všechny ty okamžiky, kdy jsem mohl uvolnit tlak, ale místo toho jsem ho v sobě dusil, protože jsem se bál výbuchu, o kterém jsem si myslel, že mě zničí.
Dívám se na tu knihu a chce se mi křičet. Čtyřicet dva let. A teď to vím. A co mám s touhle informací sakra dělat? „Díky, tati,“ řeknu do ticha prázdného pokoje. A ta slova chutnají jako popel.
Stalo se vám, že jste v dospělosti zjistili něco tak základního o sobě nebo o světě, že to otřáslo vaším pohledem na realitu? Podělte se o svůj příběh prozření na pribehy.kral@seznam.cz.
