Článek
Skončili jsme v obrovském, přeplněném hotelovém resortu, kde největší dobrodružství bylo ulovit volné lehátko u bazénu.
Můj muž, Petr, byl naprosto spokojený. Celé dny trávil u bazénu s pivem v ruce a s tabletem, na kterém sledoval fotbal. Moje pokusy o navržení nějakého výletu nebo aktivity vždy smetl ze stolu se slovy: „Ale notak, miláčku, jsme na dovolené. Chci si odpočinout.“
Já jsem ale neodpočívala. Nudila jsem se. A co bylo horší, cítila jsem se neviditelná. Byla jsem jen servisní jednotka, která nosila opalovací krém a starala se o to, aby měl Petr vždy dostatek studeného piva. Po deseti letech manželství jsem si připadala spíš jako inventář než jako milovaná žena.
Jedno odpoledne jsem toho měla dost. Nechala jsem ho u bazénu a sama jsem se vydala na procházku do místního malého přístavu. A tam, mezi desítkami lodí, kotvila jedna, která byla jiná. Byla to nádherná, stará dřevěná plachetnice. A na její palubě stál on.
Jmenoval se Ivan. Byl to majitel té lodi. Vysoký, opálený, s očima modrýma jako moře kolem nás. Dali jsme se do řeči. Nejdřív o lodi, pak o moři, o životě. Mluvil s takovou vášní a svobodou, jakou jsem u svého muže už léta neslyšela. A hlavně – díval se na mě. Opravdu se na mě díval. Viděl mě.
Druhý den jsem se do přístavu vrátila. Řekla jsem Petrovi, že jdu na trh. Místo toho jsem šla za Ivanem. Pozval mě na kávu. A pak na loď. A pak… pak mě vzal na moře.
Ten pocit, když jsme vypluli z přístavu, byl nepopsatelný. Vítr ve vlasech, slunce na tváři, nekonečné moře před námi. Bylo to přesně to dobrodružství, o kterém jsem snila. Ivan mě nechal kormidlovat, učil mě vázat uzly. Smáli jsme se. A mezi námi to jiskřilo tak, že by to zapálilo suchou trávu.
Další dny jsem žila dvojí život. Dopoledne jsem byla znuděná manželka v resortu, odpoledne vášnivá milenka na plachetnici uprostřed Jadranu. Bylo to špatné, já vím. Ale zároveň jsem se cítila tak živá, tak krásná, tak žádaná. Cítila jsem se tak, jak jsem se necítila už celá léta.
Věděla jsem, že to musí skončit. Že je to jen letní románek. Ale když přišel den odjezdu a já jsem se s Ivanem loučila, bolelo to. Bolelo to, protože jsem se neloučila jen s ním. Loučila jsem se s tou verzí sebe sama, kterou jsem s ním objevila.
Cestou na letiště Petr nadával na dopravu. V letadle si stěžoval na málo místa na nohy. A já jsem se na něj dívala a věděla jsem, že je konec.
Ten románek v Chorvatsku pro mě nebyl jen úlet. Byl to budíček. Připomněl mi, že život není jen o jistotě a o ležení u bazénu. Je o vášni, o dobrodružství, o tom, cítit se naživu. A já už jsem nechtěla přežívat. Chtěla jsem zase žít.
Ještě nevím, co udělám. Ale vím, že až přijedeme domů, už nic nebude jako dřív. Protože ten charismatický jachtař mi neukázal jen krásy chorvatských ostrovů. Ukázal mi, že si zasloužím víc. A že je na čase si to „víc“ začít hledat.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
