Článek
Mám za sebou opravdu těžké týdny. Všechno se sype, nic se nedaří a já mám pocit, že se topím. Včera jsem se rozhodla, že si udělám malou radost, abych přišla na jiné myšlenky. Vzpomněla jsem si na jednu vyhlášenou cukrárnu skoro hodinu cesty od nás, kde dělají ten nejlepší jahodový milkshake na světě. Byla jsem tam jednou před lety a řekla si, že přesně tohle teď potřebuju. Malý výlet za sladkou odměnou.
Jenže osud měl jiné plány. Nejenže mi v té cukrárně popletli objednávku, ale hlavně pořádně nedovřeli víčko na kelímku. Sotva jsem najela na dálnici zpátky domů, kelímek se v držáku převrátil a celý jeho obsah se vylil. Všude. Na mě, na sedačku spolujezdce, na koberečky. Lepkavá růžová potopa. Nemohla jsem dělat vůbec nic, jen bezmocně jet dál a cítit, jak se mi slzy derou do očí.
Dojela jsem k příteli, u kterého jsem měla být na víkend. Zaparkovala jsem, otevřela dveře u spolujezdce, abych se podívala na tu spoušť, a v tu chvíli to na mě všechno dolehlo. Ta únava, ten stres, to zklamání. Rozbrečela jsem se. Neplakala jsem, já jsem hystericky vzlykala opřená o auto, neschopná se ani pohnout.
Najednou slyším z druhé strany ulice hlas: „Holka zlatá, pojďte sem!“ Zvedla jsem hlavu a uviděla paní v mých odhadem padesáti letech. Bylo skoro třicet stupňů a ona bez zaváhání vstoupila bosky na rozpálený asfalt a šla přímo ke mně. Nic neříkala. Prostě ke mně přišla, pevně mě objala a zašeptala: „Jen to všechno pusťte ven. Všechno.“
A tak jsem to pustila. V náručí úplně cizí ženy jsem se třásla a plakala a mezi vzlyky jí vyprávěla, jak je všechno špatně, jak se mi dneska ještě k tomu rozbil mobil a jak jsem se těšila na ten pitomý milkshake.
Pozvala mě k sobě domů. Její manžel mi, bez jediného slova, udělal nový, ještě lepší milkshake. Ona a její dvě dcery mi mezitím pomohly vyčistit auto. Daly mi vlhčené ubrousky a nějaký sprej na odstranění zápachu, ať si to prý nechám.
Když jsem odcházela, ta paní mě ještě jednou objala a řekla mi větu, na kterou do smrti nezapomenu: „Jestli budete někdy potřebovat mámu, bydlím o pár domů dál a dveře máte u mě vždycky otevřené.“
Téměř nikdy jsem v životě nezažila takovou ryzí, nezištnou laskavost. Dnes se konečně cítím v pohodě. Musím si jen setřít rozmazanou řasenku. A až sem pojedu příště, té úžasné paní ze sousedství přivezu tu největší kytici, jakou seženu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
