Článek
Píšu vám, protože se potřebuju s někým podělit o to, co se stalo. S Evou jsme se rozhodli, že se rozejdeme. Byli jsme spolu roky, ale oba jsme se ztratili v práci, přestali si povídat a láska se nějak vytratila. Jenže než se Eva stihla odstěhovat, přišel ten velký lockdown. A my jsme zůstali zavření spolu v našem malém bytě. Spolu, a přitom každý sám. Bylo to trapné a bolestivé.
Jenže po těch čtyřech měsících izolace jsem si uvědomil, že moje city k ní nikdy doopravdy nezmizely. Jako by moje srdce jen na chvíli usnulo a já zapomněl, jak moc pro mě znamená.
Vím o sobě, že nejsem moc dobrý v komunikaci svých pocitů. Mám tendenci si věci nechávat pro sebe a Eva je jeden z mála lidí, kteří s tím mají trpělivost. Chtěl jsem jí dát najevo, co cítím, ale slova mi nešla z pusy. Zkoušel jsem psát zamilované dopisy, ale všechny skončily zmuchlané v koši.
Pak mě napadlo něco jiného. Věděl jsem, že si už dlouho přála pár nových rozšíření do hry The Sims, kterou miluje. Tak jsem jí jedno odpoledne nenápadně sebral notebook, koupil a nainstaloval jí tam pár těch drahých DLC balíčků. Když jsem jí notebook vrátil, byla nadšená. Její radost byla tak upřímná, že mě to zahřálo u srdce. Celý den jsme pak spolu hráli a snažili se vyřešit záhadu ve StrangerVille. Bylo to tak zábavné, jako za starých časů.
Další den jsem ji našel v kuchyni, jak se snaží podle nějakého receptu na YouTube upéct borůvkový cheesecake. Ten den jsem se stal jejím asistentem v kuchyni, pomáhal jsem jí, jak jsem mohl, a i když jsem toho asi víc zkazil než vylepšil, výsledek byl docela obstojný. A ona řekla, že si to strašně užila a že ten cheesecake miluje.
A včera se stalo něco důležitého. Seděli jsme schoulení na gauči, každý se svým notebookem, a hráli jsme, když naši simíci v posteli samovolně „zkusili mít dítě“. Nejdřív jsme se tomu oba smáli, ale pak jsme ztichli. Eva zavřela notebook, pevně mě objala a nic neříkala. A mně v tu chvíli došlo: „Aha, ona to cítí stejně jako já…“ Věděl jsem, že musím promluvit. Ještě teď jsem na sebe pyšný, že jsem to včera zvládl bez zadrhávání. V podstatě jsem ten rozhovor otevřel otázkou: „Plánuješ jet brzy k rodičům?“ a ona řekla, že ne, že se jí ještě nechce. Zeptal jsem se proč a ona mi řekla, že chce zůstat. Řekl jsem jí, že chci, aby zůstala taky. Tu noc jsme usnuli schoulení k sobě. A i když jsme si to neřekli výslovně, myslím, že teď oba víme o svých citech a připadá mi to jako obrovský pokrok.
Dnes ráno jsme spolu snídali. Nebyli jsme tak upovídaní jako v posledních měsících, ale to ticho bylo uklidňující. Taky jsme se spolu podívali na film „Na nože“. Ještě jsme neměli ten rozhovor, ale dnes večer to na ni chci vytáhnout. Jsem opravdu rád, že celá tahle zkouška dopadla mnohem lépe, než jsem čekal, a ulevilo se mi, že jsem nenechal své pochybnosti zvítězit. I když se pořád musím zlepšit v tom, jak komunikuju, pro ni se to naučím.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
